Článek
Před osmi lety jsem na tomto místě psala svůj první příběh. Bylo mi dvacet pět a byla jsem plná hněvu a bolesti ze vztahu s mou matkou. Teď je mi třicet tři a kruh se uzavřel. Minulé pondělí moje matka zemřela. A já, místo abych se hroutila v slzách, cítím jen obrovskou, ohlušující úlevu. Konečně můžu zase dýchat.
Poslední dva roky mého života byly jako noční můra. Před dvěma lety, v roce 2023, moji matku postihly dvě mozkové mrtvice. Z aktivní, i když jedovaté ženy, se stala ležící, naprosto bezmocná bytost, plně závislá na pomoci ostatních. Byla jsem jedináček a ona byla svobodná matka. A i když náš vztah byl vždycky hrozný, věděla jsem, že mám morální povinnost se o ni postarat. Neměla jsem na výběr.
Musela jsem opustit svůj život. Po pěti letech samostatnosti, kdy jsem si konečně vybudovala vlastní svět daleko od ní, jsem se musela vrátit. Vrátila jsem se do svého dětského pokoje, do domu, který pro mě vždycky představoval klec. Všechny pokroky, které jsem za ty roky udělala v terapii, veškerá má těžce vybojovaná svoboda, to všechno bylo pryč. Byla jsem zpátky ve vězení.
Začátky byly strašlivé. Žena, kterou jsem se naučila nenávidět za všechnu tu bolest, co mi v dětství způsobila, byla najednou bezbranná jako miminko. A já jsem byla ta, kdo jí musel měnit plenky. Ta, kdo ji musel krmit, mýt a dávat jí léky. Každý den byl pro mě vnitřním bojem.
Všichni mi říkali, jak jsem úžasná a obětavá dcera. Ale oni neviděli, co se děje v mé hlavě. Neviděli tu nenávist, se kterou jsem bojovala. Přiznám se, že jsem měla dny, kdy každý nerv v mém těle křičel, ať uteču. A měla jsem i temné myšlenky, kdy jsem si přála jí ublížit. Naštěstí jsem to nikdy neudělala. Ale ten boj sama se sebou byl vyčerpávající.
Nebyla jsem v tom naštěstí úplně sama. Moje teta a sestřenice, jediná rodina, která mi zbyla, mi pomáhaly, jak jen mohly. Bez nich bych se zbláznila. Byly mým jediným spojením s normálním světem. Ale tu každodenní, čtyřiadvacetihodinovou péči a psychický teror jsem musela snášet já.
Po dvou letech trápení, po další mrtvici, zlomenině krčku a nesčetných návštěvách na pohotovosti, přišel minulé pondělí její poslední den. Byla v bolestech, její srdce fungovalo už jen na deset procent a byla tak neuvěřitelně unavená. Bylo na ní vidět, že už chce odejít.
Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. Čekala jsem, až klidně usne. Zůstala jsem s ní, i když už spala. Po mém boku stál můj přítel, moje obrovská opora. A o pár hodin později, v tichu noci, naposledy vydechla. Její utrpení skončilo. A s ním i to moje.
Uplynulo už pár dní a já se cítím… v pořádku. Každý čeká, že budu plakat a truchlit. Ale já cítím jen klid. Ten dům, který byl pro mě dva roky vězením, se najednou zdá jiný. Vzdušnější. Ráno se probudím a necítím ten známý, svíravý pocit hrůzy v žaludku.
Jsem ráda, že odešla důstojně a bez bolesti, i když jsem ji tak moc, tak strašně moc nenáviděla. Je to zvláštní pocit, přát klidnou smrt někomu, kdo vám tak ublížil. Ale já jsem si uvědomila, že její smrtí jsem nezískala jen já, ale i ona. Byla vysvobozena z bolesti a já z mé povinnosti.
Teď je čas začít novou kapitolu. Teď je čas začít znovu žít. Znovu najít sebe sama, tu ženu, kterou jsem byla předtím, než jsem se musela vrátit do své klece. Bude to dlouhá cesta, ale já se na ni těším. Protože poprvé po dvou letech mám zase pocit, že přede mnou není jen tma, ale budoucnost.
