Článek
S čištěním zubů jsem jako dítě bojovala. Dnes mám zuby v perfektním stavu, ale ta cesta k tomu byla dlážděná studem a bolestí. Každá návštěva zubaře byla jako soudní tribunál. Zubařka si povzdechla, kroutila hlavou a já jsem se propadala hanbou. Nejhorší ale byla vždy cesta autem domů.
„Zase kazy! To se neumíš pořádně o ty zuby starat?“ křičel táta. „Víš, kolik to zase bude stát? Jsi prostě líná!“ přisadila si máma. Nikdy se nezeptali, proč to tak je. Nikdy mi nezkusili pomoct. Jen mě obvinili, odsoudili a zanechali s pocitem, že jsem neschopná a špatná.
A tak jsem si to myslela celá léta. Že jsem byla líné, nepořádné dítě, které si samo zničilo zuby. Až do včerejška. Jen tak z rozmaru, po návštěvě dentální hygieny, kde mě pochválili za skvělou péči, jsem si vygooglila otázku: „Kdy si má dítě čistit zuby samo?“
Četla jsem článek za článkem a cítila, jak se mi pod nohama hroutí zem. Ano, dítě je fyzicky schopné držet kartáček a nějak si zuby čistit zhruba v šesti letech. Ale to, co mě šokovalo, byl další odstavec. Rodiče mají na čištění zubů svých dětí DOHLÍŽET. Pomáhat jim a kontrolovat je, dokud si dítě není schopné zuby vyčistit perfektně samo. Což je normální klidně až do věku 10, 11 nebo i 12 let.
Dvanáct let! V tu chvíli se mi v hlavě promítl celý film. V devíti letech už jsem byla plně samostatná jednotka. Sama jsem si ráno dělala snídani i svačinu do školy. Sama jsem vstávala na budík a sama chodila na autobus, často ještě za tmy, zatímco rodiče spali. Byla jsem hrdá na svou „samostatnost“.
Dnes vidím, že to nebyla samostatnost. Bylo to zanedbávání. Moji rodiče si odškrtli políčko „dítě umí držet kartáček“ a tím pro ně veškerá zodpovědnost skončila. Dali mi nástroj, ale nenaučili mě s ním pracovat. A když jsem to jako dítě dělala špatně – jak jinak – vinili mě.
Ten vzorec se najednou ukázal v celé své hrůze. A netýkal se jen zubů. Týkal se všeho. Domácích úkolů. Vztahů s kamarády. Mých vlastních pocitů. Nikdy mi neradili, nevedli mě, neprojevovali trpělivost. Jen očekávali perfektní výsledky. A když nepřišly, byl oheň na střeše a já byla ten viník.
Ten stud, který jsem si v sobě nesla desítky let, najednou začal mizet. Nahradil ho vztek. A obrovský, drásavý smutek za tu malou holku, která si myslela, že je rozbitá. Která věřila, že si zaslouží ten křik v autě cestou od zubaře.
Ne, nebyla jsem líná. Byla jsem dítě, které bylo ponecháno samo sobě příliš brzy. A to není chyba dítěte. To je selhání rodiče. A tohle zjištění, i když přišlo až ve třiatřiceti, je zvláštním způsobem osvobozující.
Byli jste i vy v dětství chváleni za „samostatnost“, která byla ve skutečnosti jen formou zanedbávání? Museli jste se s následky potýkat sami? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že i vaše zkušenost pomůže někomu jinému setřást neprávem přiřazenou vinu.
