Článek
S manželem Petrem jsme svoji už pět a půl roku. Když jsme se brali, oba jsme měli jen jednoho rodiče. Moje maminka zemřela, když mi bylo šestnáct, a Petra vychovávala jen jeho maminka. Na naší svatbě tak byli dva osamělí lidé, kteří se dívali, jak jejich děti začínají novou kapitolu.
Během svatebních příprav se naši rodiče, můj táta Pavel a Petrova máma Marie, seznámili. A okamžitě si padli do noty. Zjistili, že mají spoustu společného, a skvěle si rozuměli. Na naší svatební hostině, po pár skleničkách vína, spolu protančili celý večer.
Všimli jsme si, že to mezi nimi trochu jiskří, ale nepřikládali jsme tomu velkou váhu. Jenže po svatbě se začali vídat pravidelně. Chodili spolu na skleničku, na procházky, a dokonce i na ryby.
Bylo to pro nás s Petrem trochu zvláštní, že naši rodiče spolu randí, ale když jsme viděli, jak jsou šťastní, jak jim září oči a jak si život najednou zase užívají, byli jsme za ně neskutečně rádi.
A včera tenhle jejich příběh dospěl do svého krásného finále.
Stáli jsme v kostele a dívali se, jak můj manžel Petr vede svou maminku Marii uličkou k oltáři, kde na ni čekal můj táta Pavel. Vyměnili si prstýnky, řekli si své „ano“ a stali se manželi.
A my s Petrem jsme se stali… nevlastními sourozenci.
Je to asi ten nejlepší „průšvih“, jaký se mi kdy mohl stát. Z naší malé, neúplné rodiny se stala jedna velká, kompletní a krásně zamotaná. A já jsem za to nesmírně vděčná.
Stal se ve vaší rodině také nějaký příběh lásky, který nikdo nečekal? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Na druhou šanci na štěstí není nikdy pozdě.
