Článek
Asi před dvěma týdny našla moje pětiletá Anička na zahradě pavouka. Nebyl to jen tak ledajaký pavouk. Byla to samička zápřednice jedovaté s velkým vaječným kokonem. Anička byla fascinovaná. A já, vyčerpaná svobodná matka na domácím vzdělávání během korony, jsem v tom uviděla skvělou příležitost pro názornou hodinu biologie.
Opatrně jsem pavoučí mámu i s jejím pokladem nabrala do plastové dózy od nějakých hraček. Anička prosila, abychom si je nechali a dívali se, jak se pavoučci vylíhnou. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Přelepila jsem víčko izolepou pro jistotu. Co se může stát? Vždyť je to dokonale utěsněné. Po vylíhnutí jsem je plánovala humánně usmrtit v mrazáku.
Jak strašně jsem se mýlila.
Dneska jsme si s Aničkou hrály u mě v ložnici, kde jsem dózu měla na poličce. Najednou si všimla malého pavoučka na zdi. Zamáčkla jsem ho. Pak dalšího. A ještě jednoho.
V hlavě mi začal hlodat strašlivý červíček pochybností. Sakra, ne.
Popadla jsem dózu z poličky. Vaječný kokon byl prasklý. A uvnitř se to hemžilo stovkami miniaturních, osminohých stvoření. S úlevou jsem si všimla, že izolepa stále pevně drží. Neměli se jak dostat ven.
A v tu chvíli, PŘÍMO V TU VTEŘINU, kdy jsem držela tu dózu, mi jeden z těch malých zmetků přeběhl po ruce.
Podívala jsem se na dózu blíž. A uviděla jsem je. Drobné, téměř neviditelné dírky na dně a na bocích. Nebyly větší než vpich od špendlíku. Ale pro čerstvě narozenou zápřednici to byla dálnice na svobodu.
Zařvala jsem. Vykřikla jsem pár slov, která by pětileté dítě rozhodně nemělo slyšet. Chtěla jsem tu dózu odhodit, zahodit ji co nejdál, ale v panice jsem si uvědomila, že bych tím jen urychlila invazi.
Teď si Anička hraje venku a já zběsile luxuju a drhnu každý povrch v mém domě. Každý stín vypadá jako pavouk. Každé lechtání na kůži je začátek konce.
A ptáte se, jak jsem mohla být tak hloupá? Nevím. Kombinace únavy, stresu a přílišné důvěry v nepropustnost plastových obalů od hraček.
A co bude s pavoučí rodinkou? Ty, co utekli, čeká nemilosrdný deratizátor. Ale tu matku, tu internetově slavnou samici zápřednice, co zůstala v dóze, tu nezabiju. Dnes odpoledne ji i se zbytkem jejího potomstva naložím do auta a odvezu ji někam doprostřed polí, daleko od lidí. Ať si tam žije svůj pavoučí život. Je to šílené, já vím. Ale po tomhle všem mi to přijde jako jediné správné zakončení téhle hororové pohádky.
Stal se vám taky nějaký dobře míněný projekt noční můrou? Nebo jste si domů přinesli něco, čeho jste pak hořce litovali? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. A pro jistotu si zkontrolujte všechny dózy od hraček.
