Článek
Posledních sedm let pro mě bylo synonymem klidu. Bydlím s přítelem Petrem v malém činžovním domě v Praze, kde jsou jen čtyři byty. Vytvořili jsme si tu skvělou komunitu, sousedé byli spíše přátelé. Znali jsme se, pomáhali si, a co je nejdůležitější, respektovali jsme se navzájem. Náš dům byl oázou klidu uprostřed rušného města. Tedy, byl. Až do chvíle, kdy se před pár měsíci do přízemí nastěhovala nová nájemnice Monika se svým přítelem.
Téměř okamžitě jsme si všimli změn. Na chodbě se začal šířit silný chemický zápach laku na nehty a neustále jsme potkávali cizí ženy, které vcházely a vycházely z jejich bytu. Brzy nám došlo, že si Monika v bytě otevřela neoficiální nehtové studio. Zpočátku jsme nad tím mávli rukou. Ať si každý dělá, co chce, dokud to neomezuje ostatní. Jenže přesně to se začalo dít.
Největším problémem se stalo parkování. Náš dům má přesně čtyři parkovací stání – jedno pro každý byt. Najednou však bylo neustále plno. Místa zabíraly klientky Moniky, které u ní trávily hodiny. S Petrem jsme museli často parkovat o několik ulic dál a nosit těžké nákupy v rukou. Bylo to otravné, ale stále jsme se snažili být tolerantní.
Pak ale přišla první rána. Monika si šla stěžovat majiteli domu. Ne na to, že její klientky nemají kde parkovat, ale drze tvrdila, že my, stávající nájemníci, zabíráme příliš mnoho místa. Majitel, člověk, který se chce vyhnout jakýmkoliv konfliktům, se rozhodl pro šalamounské řešení: nařídil, že od nynějška smí mít každý byt pouze jedno auto.
Pro mě to byla katastrofa. Kromě Petrova auta, kterým jezdíme denně, jsem vlastnila ještě jedno – můj splněný sen. Starý, rudý Ford Mustang, kterého jsem léta po kouscích renovovala. Nebylo to jen auto. Byla to moje radost, můj koníček, symbol toho, že když člověk tvrdě pracuje, může si splnit sen. Neměla jsem ho kde jinde uskladnit. S těžkým srdcem a slzami v očích jsem ho musela prodat. Kus mě samotné odešel s ním. A to všechno kvůli drzosti nové sousedky.
Snažila jsem se na to zapomenout. Zlost a pocit křivdy jsem v sobě potlačila. Říkala jsem si, že pro klid v domě to musím přetrpět. Parkovací místa se uvolnila a na chvíli zavládl křehký mír. Jenže Monika se rozhodla, že ve svém tažení bude pokračovat. Teď jí začal vadit Petrův Mustang. Je prý příliš hlučný.
Začala si na něj neustále stěžovat majiteli. Ten nám opět volal a prosil nás, abychom byli „ohleduplní“. Po sedmi letech bez jediné stížnosti jsme najednou byli za potížisty. Cítila jsem, jak ve mně opět vře krev. To, co se stalo minulý víkend, však bylo tou poslední kapkou.
Byla jsem doma a měla otevřené okno do dvora. Monika tam stála se svými kamarádkami, zřejmě klientkami, a hlasitě se bavily. A pak jsem uslyšela své jméno a jméno mého přítele. Se smíchem a neskrývanou škodolibostí probíraly, jak si na Petra stěžuje, a jak bude nejspíš muset ten svůj „hlučný americký křáp“ taky prodat, stejně jako já. „Konečně tu bude klid a víc místa pro nás,“ hihňala se jedna z nich.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Pocit křivdy nahradila ledová, chladná zuřivost. Už dost! Nebudu dál obětí v jejím arogantním a sobeckém světě. Rozhodla jsem se, že přestanu být tolerantní a začnu se bránit. Ale ne hádkami. Použiju její vlastní zbraně – pravidla a předpisy.
Sedla jsem si k počítači a začala hledat. „Podnikání v bytě“, „živnostenský list na nehtovou modeláž“, „hygienické předpisy pro kosmetické služby“. Během hodiny jsem měla jasno. Pro provozování takového salonu potřebuje živnostenské oprávnění, souhlas majitele domu, kolaudaci prostor pro daný typ služby a musí splňovat přísné hygienické normy. Bylo mi jasné, že Monika nemá ani jedno.
S rukama třesoucíma se vztekem jsem vyplnila online formulář a podala na ni anonymní podnět na živnostenský úřad. Pro jistotu jsem přidala i tip na finanční úřad kvůli nepřiznaným příjmům. Když jsem klikla na tlačítko „Odeslat“, cítila jsem ponuré uspokojení. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Teď je pátek, uběhlo pár dní a má počáteční euforie z odplaty pomalu vyprchává. Nahrazují ji pochybnosti. Dívám se z okna, jak k ní opět míří další zákaznice. Nezašla jsem příliš daleko? Neničím někomu jeho živobytí, i když je nelegální? Můj otec mě vždy učil, že problémy se mají řešit přímo, z očí do očí, a ne zákeřně za zády.
Cítím se provinile. Ale pak si vzpomenu na ten pocit bezmoci, když jsem se musela vzdát svého snu. Vzpomenu si na ten škodolibý smích pod mými okny. A provinilost se opět mění ve vztek. Já jsem tuto válku nezačala. Já jsem se jen bránila. Bránila jsem svůj domov, svůj klid a svého partnera před arogantní tyrankou, která nerespektuje nic a nikoho.
A tak teď sedím ve svém obývacím pokoji, poslouchám bzučení brusky na nehty z vedlejšího bytu a čekám. Nevím, kdy se úřady ozvou. Nevím, co přesně se stane. Ale jedno vím jistě: tichá válka o náš domov právě začala. A já se tentokrát nehodlám vzdát bez boje.
