Článek
Jmenuju se Jana a s Pavlem jsme spolu přes čtyři roky. První dva roky jsme bydleli každý ve svém, i když jen pár ulic od sebe. Oba máme děti z předchozích vztahů, tak jsem na společné bydlení nechtěla spěchat.
V té době vím, že Pavel v práci, kam dojížděl, dostal novou asistentku. Mladá, vdaná, čerstvě po mateřské. Věděla jsem, že jsou z nich kamarádi, dokonce jsem mu pomáhala vybírat dárek k jejím narozeninám. Asi po roce odešla pracovat jinam.
Pak jsme se s Pavlem konečně sestěhovali. A asi po roce společného bydlení jsem na to přišla.
Náhodou jsem narazila na jeho staré pracovní e-maily. Konverzace mezi ním a tou asistentkou. Bylo mi z toho zle. Oslovoval ji „zlatíčko“ a „miláčku“. Psali si, jak se na sebe druhý den do práce těší. Měli domluvené každodenní kafe v kantýně. V jedné zprávě jí napsal, že ji miluje. Ona mu zase psala, že na něj doma musí pořád myslet. Měli i nějaké drobné hádky. Došlo mi, že zatímco já jsem se starala o jeho pohodu, protože měl v práci stres, on si žil druhý, tajný život.
Když jsem ho s tím konfrontovala, přiznal to. Prý se nikdy nic fyzického nestalo, ale byli do sebe „emocionálně propletení“. Řekl, že byl v té době nešťastný v práci a taky v našem vztahu, protože jsme spolu nebydleli (to jsem slyšela poprvé!). Že prý byl zranitelný vůči pozornosti krásné ženy. Nakonec prý oba usoudili, že to není správné, a on jí pomohl najít si jinou práci, aby to ukončili.
Někdy je plný lítosti. Ale jindy obrátí a řekne, že je to částečně moje chyba. Že jsem byla „příliš chladná“ nebo že jsem u něj málo přespávala – což vůbec není pravda, naopak jsem se snažila já jediná, zatímco on se vymlouval na práci.
Uplynul už víc než rok od chvíle, co jsem to zjistila. Donutila jsem ho, aby si ji smazal z přátel na Facebooku. Ale ta bolest a vztek jsou ve mně pořád. Stačí film, kde má chlap poměr se sekretářkou, a všechno je zpátky. Hádáme se, brečím, je to peklo.
Muž, se kterým jsem si myslela, že strávím zbytek života, není ten typ člověka, který by takhle mluvil s vdanou kolegyní. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ztratila jsem v něj důvěru a nevím, jestli ji ještě někdy najdu.
Jsem unavená z toho, jak se cítím. Mám to prostě vzdát?
Máte také zkušenost s emoční nevěrou? Dá se taková zrada odpustit a dá se znovu vybudovat důvěra? Podělte se o svůj příběh a názory na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
