Článek
Když se řekne puberta, většině lidí naskočí první lásky, první cigareta za rohem a první opilost v parku s krabicovým vínem. Moje puberta? Ta byla plná samých jedniček, vyhraných olympiád z chemie a sobotních úklidů. Byla jsem „ta hodná holka“. Ta, na kterou byli naši tak pyšní.
Zatímco moji spolužáci z gymplu jezdili na fesťáky a lhali rodičům, že spí u kamaráda, já jsem se doma učila latinská slovíčka. Ne proto, že bych byla taková šprtka. Ale protože jsem si nedokázala představit, co by se stalo, kdybych to neudělala.
Láska mých rodičů byla podmíněná. Nebyla to jistota, byl to bonus za výkon. Dostala jsem ji za vyznamenání na vysvědčení. Za pomoc s mytím oken. Za to, že jsem nedělala ostudu. Ale sebemenší chyba byla trestána ledovým mlčením a zklamanými pohledy. Dvojka z písemky? „A proč ne za jedna? Lenka od Nováků měla jedničku.“
Tohle tiché zklamání bylo horší než jakýkoliv křik nebo facka. A tak jsem se snažila. Dřela jsem do úmoru, abych si tu trochu jejich přízně zasloužila. Být dokonalá byla moje strategie přežití.
V hlavě mi neustále zněla jedna a tatáž otázka, která formovala každé moje rozhodnutí: Co by se stalo, kdybych to pokazila? Co by dělali, kdyby zjistili, že nejsem tak perfektní? Sotva mě milují teď, když dělám všechno správně. Co by dělali, kdybych jim dala skutečný důvod mě nemilovat?
Ta hrůza z jejich odsouzení a odvržení byla tak obrovská, že mě úplně paralyzovala. A tak jsem neriskovala. Nikdy. Byla jsem vzorná. Poslušná. A strašně sama.
Před měsícem jsem byla na srazu ze střední po dvaceti letech. Potkala jsem tam i Kláru, která byla můj pravý opak. Červené vlasy, piercing v nose, kouřila na záchodě a z pololetí měla tři trojky. Dneska je z ní skvělá zubařka a máma dvou dětí. Smály jsme se a vzpomínaly. „Panebože, naši ze mě tenkrát šíleli,“ řekla. „Měla jsem domácí vězení snad celou kvartu. Ale vždycky jsem věděla, že i když mě seřvou, tak mě mají rádi.“
Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Ona to věděla. Věděla, že ji mají rádi, i když zlobila. Já si tím nebyla jistá, ani když jsem byla dokonalá.
Cestou domů mi to všechno došlo. Moje „vzorné“ dospívání nebyl projev charakteru. Byl to projev strachu. Nepila jsem a nekouřila ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem se bála. Promarnila jsem celou jednu etapu života snahou zalíbit se někomu, kdo by mě měl milovat bezpodmínečně.
Je mi čtyřicet a teprve teď se učím rebelovat. Ne proti rodičům, ale proti té malé, vyděšené holce uvnitř mě. Učím se dělat věci jen tak, pro radost. Učím se, že moje hodnota nezávisí na mém výkonu. A hlavně se učím dát sama sobě lásku, která nemá žádné podmínky.
Byli jste i vy tím „hodným dítětem“, které se bálo šlápnout vedle? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o dospívání ve stínu strachu, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že jste v tom zdaleka nebyli sami.
Zdroje
