Článek
Měl jsem skvělý vztah s přítelem mé dcery, Adamem. Je to slušný, pracovitý a upřímný mladý muž, kterého jsem bral skoro jako vlastního syna. Před pár týdny mi volal, celý nadšený, že se vrátil ze služební cesty a chce naši Annu požádat o ruku. Chtěl po mně tipy na prsten. Měl jsem obrovskou radost.
O tři dny později zastavilo před naším domem Adamovo auto. Vystoupil, otevřel dveře spolujezdce a vytáhl ven naši Annu, která se zmítala v hysterickém pláči. Beze slova jí vyndal z kufru tašky, položil je na příjezdovou cestu a odjel.
Byl jsem v šoku. Stejně jako moje žena Marie. Vzali jsme plačící dceru dovnitř a snažili se zjistit, co se stalo. Mezi vzlyky nám to řekla. Během Adamovy služební cesty ho podvedla a otěhotněla s jiným mužem. Chtěla to na Adama „hodit“, ale nějaká její kamarádka to Adamovi řekla.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zaplavil mě pocit hlubokého znechucení. Vůči vlastní dceři. Vím, že ji miluji, ale nedokázal jsem jí nabídnout žádnou útěchu. To, co udělala, bylo podlé a odporné.
A jako by to nestačilo, přišel druhý, ještě větší šok. Moje žena.
Jakmile Marie viděla Annu plakat, začala na Adama, který ještě ani neodjel, křičet a sprostě mu nadávat. Její reakce mě naprosto ochromila. Zatímco jsem dceru vedl domů, ona dál ječela na ulici.
Když jsme se konečně všichni sešli v obýváku, Marie začala Annu utěšovat. Hladila ji po vlasech a říkala, že všechno bude v pořádku. To bych chápal. Ale pak začala říkat věci, ze kterých mi bylo zle.
„Najdeš si lepšího,“ šeptala jí. „Stejně to nebyl chlap pro tebe.“
Nevydržel jsem to. „Marie, co to říkáš? Naše dcera udělala něco strašného! Lhala a podváděla. Nemůžeš ji v tomhle podporovat!“
Podívala se na mě, jako bych se zbláznil. „Potřebuje naši podporu, ne odsouzení,“ odsekla.
Od té chvíle je u nás doma peklo. Anna se stylizuje do role oběti. Na Facebooku píše statusy o tom, jací jsou „všichni chlapi svině“ a sprostě uráží kamarádku, která Adamovi řekla pravdu. S dcerou skoro nemluvím, prostě nemůžu. Marie mi navíc zakázala se s ní o Adamovi vůbec bavit.
Uplynuly čtyři dny. Trávím co nejvíc času mimo dům, v dílně nebo s kamarády na pivu. Nemůžu být v jedné místnosti s nimi. Připadám si jako cizinec ve vlastním domě.
Dívám se na svou ženu, se kterou jsem prožil třicet let, a nepoznávám ji. Kde se v ní vzala tahle absence morálky a slušnosti? Jak může omlouvat tak podlé chování? Mám pocit, že jsem ztratil nejen iluze o své dceři, ale i o ženě, o které jsem si myslel, že ji znám.
Stala se ve vaší rodině událost, kterou si nikdo neumí vysvětlit? Máte strach o duševní zdraví svých blízkých? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pohled zvenčí pomůže vidět věci jasněji.
