Článek
Její nevlastní dcera, říkejme jí třeba Petra, prý k řízení nikdy neměla vlohy. „Pořád prudce brzdila, nechávala světla, auto odemčený…“
Když v šestnácti dostala povolení k řízení, stanovili s manželem jasná pravidla. První auto jí pomůžou koupit, ale veškeré další náklady – pojistku, benzín, údržbu – si bude hradit sama. Stejně to prý měli i její dva bratři. „Chtěli jsme, aby se o to auto starala, když už ho chce,“ vysvětluje Jana.
Jenže Petře nebylo ani sedmnáct a už přišla první nehoda. „Poprvé jela na ledu a smykla se,“ vzpomíná Jana. Auto sice ještě dva měsíce jezdilo, ale pak odešla převodovka. „Mělo už přes 250 tisíc najeto, takže nás to moc nepřekvapilo.“
Když bylo Petře devatenáct, přišla další rána. Tentokrát na dálnici. „Náklaďák se chtěl zařadit, ona zrychlila a do toho se tam cpal ještě někdo jinej. Auto bylo na totálku,“ popisuje Jana. Petra naštěstí vyvázla „jen“ s lehkým zraněním krční páteře a zápěstí. Tahle nehoda ale znamenala zdražení pojistky, takže si Petra musela platit vlastní.
A před třemi týdny? Další nehoda. Opět na dálnici, při předjíždění. „Auto před ní dostalo na mokru smyk a z korby mu vylítla žebřík,“ líčí Jana. Výsledek? Zase totálka. Petra se z místa nehody nemohla ani dostat a museli ji odvézt zpátky na kolej. Tentokrát si odnesla kromě zranění krční páteře i bolavé rameno a pár šrámů na obličeji. Policie sice nehodu označila za nehodu, kterou nezavinila, ale na verdikt pojišťovny se teprve čeká.
A co na to Petra? Hned po propuštění z nemocnice přišla s žádostí o pomoc s koupí nového auta. Prý je nepraktické všude chodit pěšky, dokud si nenašetří. S platem kolem 50 tisíc korun měsíčně by si sice na nějaké levnější auto brzy vydělala, ale… „Bydlí asi dva a půl kilometru od školy, kousek od obchodu a šest kilometrů od práce. Myslím, že by to zatím zvládla pěšky, nebo si mohla zavolat s kamarády, případně využít nějakou aplikaci na spolujízdu. MHD u nás není, ale chodníků je dost. Všude se dá dojít,“ argumentuje Jana.
Její manžel ale s Petrou soucítí a navrhuje, aby jí auto koupili a ona jim ho postupně splatila. „Mně se to ale nezdá správný. Jediný, kdy jsme jim s auty pomáhali, bylo, když začínali řídit, a to jsme platili jen půlku. Petra si na první auto našetřila asi padesát tisíc, tak jsme jí dali dalších padesát. Jeden bratr si našetřil dvě stě padesát, tak jsme mu dali stejnou částku. Jestli s tímhle začneme teď, bude to hodně drahá cesta,“ obává se Jana.
A jaký je váš názor? Měla by rodina Petře pomoct s novým autem, nebo by se měla spolehnout sama na sebe? Napište nám do komentářů!
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
