Článek
Je mi třicet čtyři a mému muži Martinovi o tři víc. A už několik let žijeme sen, který se kousek po kousku mění v noční můru. Sen o rodině. O dupotu malých nožiček po naší plovoucí podlaze, o křesle oblepeném od přesnídávky a o smíchu, který by konečně zaplnil to ticho. Jenže ten sen se nám nedaří uskutečnit. Zkoušeli jsme všechno možné, protrpěli si kolečka vyšetření, nadějí a následných pádů. Neplodnost je mrcha, která vám vezme nejen radost, ale i pocit, že jste jako žena k něčemu.
Nakonec jsme se upnuli k poslední naději – náhradnímu mateřství. A tehdy se stal zázrak. Moje o čtyři roky mladší sestra Lucka, moje nejlepší kamarádka, přišla s nabídkou, která mi vehnala slzy do očí. Že by pro nás to miminko odnosila. Byla jsem v euforii, objímala jsem ji a viděla světlo na konci tunelu. Zdálo se, že náš příběh bude mít konečně šťastný konec.
Jenže pak přišel ten večer. Seděli jsme v obýváku, jen tak probírali, co všechno to bude obnášet. Umělé oplodnění, všechny ty procedury, hormony, a hlavně ty peníze. Jsou to statisíce. A Martin, můj Martin, najednou prohodil, jako by se nechumelilo: „Hele, Peti, a nebylo by prostě jednodušší… a hlavně mnohem levnější… kdybychom to s Luckou zkusili prostě… no, přirozeně?“
Zůstala jsem na něj zírat, neschopná jediného slova. V hlavě mi hučelo. On to nemyslí vážně. To je nějaký špatný vtip. Ale on pokračoval, klidně, racionálně, jako by mi vysvětloval, proč je lepší koupit si mléko v akci v Kauflandu. Že je to přece jen rychlovka, jak se dostat k miminku, a ušetřené peníze můžeme pak vrazit do výbavičky.
V ten moment se ve mně něco zlomilo. Ta představa… můj muž v posteli s mou sestrou… a já bych jim k tomu měla dát požehnání? Jen proto, aby ušetřil? Ta vzpomínka na to, jak bylo naše dítě počato, by mě pronásledovala do konce života. Okamžitě jsem to rázně utnula. Řekla jsem mu, že se zbláznil, že na to může rovnou zapomenout.
A tehdy to začalo. Citové vydírání. Začal mi vyčítat, že mu nevěřím. Že jsem sobecká, když chci vycouvat z naší jediné šance na rodinu, přestože on se chce stát tátou, přesně jak čekal, když si mě bral. V podstatě mi celou naši neplodnost hodil na hlavu, jako by to byla moje vina.
Jsem na dně. Cítím se zničená, podvedená a hlavně… nepotřebná. Moje tělo mě zklamalo tak moc, že můj vlastní manžel je ochotný uvažovat nad tím, že se vyspí s mou sestrou, jen aby to měl jednodušší. Celá ta hrůza mě úplně paralyzovala a já vůbec netuším, jak se mu mám teď podívat do očí, natož jak to říct Lucce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
