Článek
Vyrůstal jsem s tím, že mě matka opustila. To mi otec vždycky říkal. Že si prostě sbalila kufry a odešla, když mi byly dva roky. Nenáviděl jsem ji za to. Hlavně proto, že jsem viděl, jak otec dřel od rána do večera, abychom se uživili. Nenáviděl jsem, že mě v podstatě vychovala babička. Když jsem se na matku ptal babičky, vykreslila mi obraz zahořklé, zlé a rozmazlené ženské. Můj hněv mi připadal naprosto oprávněný.
Před pár týdny jsem ji našel na sociálních sítích. A byl jsem tak strašně naštvaný. Žila si ten nejlepší život. Je šéfkuchařka v michelinské restauraci, cestuje, má obrovský byt a je vdaná za nádherného chlapa.
V záchvatu vzteku jsem jí napsal zprávu, kde jsem jí vynadal, že mě opustila, aby si mohla žít svůj povrchní život, a že na ni karma dojde. Místo toho, aby mi vynadala zpátky, jen mě poprosila, abychom se sešli. Že prý mám právo jí svůj vztek říct do očí a že mi to dluží. To mě zarazilo, protože otec vždycky tvrdil, že nikdy nenese za nic zodpovědnost.
Bez toho, abych komukoliv něco řekl, jsem souhlasil. Pozvala mě do úžasné restaurace, zaplatila mi taxíka, všechno. Začátek byl trapný. Nadával jsem jí, křičel, brečel. Ona jen seděla a všechno to přijímala. Pak jsem se jí zeptal… proč mě opustila.
Podívala se na mě a řekla (parafrázuju): „Opravdu chceš znát celý příběh? Není hezký a nebude se ti líbit. Jsem připravená být navždy ten padouch v tvé hlavě a držet si odstup.“
Naléhal jsem. A pak mi řekla pravdu. S otcem se seznámili na konci vysoké. Řekla mu, že nechce zůstat v univerzitním městě. On se k ní pak nastěhoval, protože ho prý vyhodili z bytu. Měsíce plynuly a on si nic nehledal. Pak dostala pracovní nabídku v cizině. Řekla mu, že může převzít její byt, nebo jet s ní, ale že se nechce vázat tak, jak by on chtěl. Že jejich životní cesty jsou jiné.
Zůstali spolu bydlet a ona pak zjistila, že je těhotná. Upřímně mi řekla, že přemýšlela o potratu. Necítila se ve 22 letech připravená být matkou, bojovala s depresemi a pozdě diagnostikovaným ADHD. Otec ji ale přesvědčil, ať si mě nechá. Že prý na mě má právo a že si mě vezme. Tak mě porodila.
Čas po porodu byl prý peklo. Otec protahoval právní tahanice, odmítal se odstěhovat. Řekla, že i když ke mně cítila lásku, převažovaly vlny sebevražedných myšlenek. Bála se, že mi ublíží. Po jedné obzvlášť ošklivé hádce, kde se otec přiznal, že manipuloval s její antikoncepcí, se pokusila o sebevraždu. Ukázala mi papíry z nedobrovolné hospitalizace na psychiatrii a soudní dokumenty, kde byla následně shledána nezpůsobilou k výchově.
Bylo mi z toho zle. Nevěřil bych jí, kdyby s sebou nepřinesla tolik důkazů.
Pak se mě zeptala, jak jsem to myslel v té zprávě, že se máme špatně. Řekl jsem jí, že nejsme zrovna bohatí a že mám problém dát dohromady peníze na vysokou v jiném městě. Podívala se na mě s údivem a zeptala se, co otec dělal s měsíčními platbami, které posílá.
Řekl jsem jí, že žádné peníze nedostáváme.
Pak vytáhla další štos papírů.
Lidi… posílá nám každý měsíc alimenty. Skoro 60 tisíc. Každý. Zatracený. Měsíc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
