Článek
Je mi čtyřiadvacet. Když mi bylo kolem dvaceti, přivydělával jsem si jako model. Nebyl jsem žádná hvězda, ale vypadal jsem dobře a peníze se hodily. Pak ale přišlo těžší období. Psychické problémy, série příšerných vztahů a já jsem to zajídal. Pořádně jsem přibral.
A ten rozdíl v chování lidí byl naprosto šokující.
Najednou jsem byl neviditelný. Nikdo se nezajímal o to, co říkám. Jako by to, že mám nadváhu, byl ten nejvýznamnější a jediný fakt o mé osobě. Cítil jsem se jako vzduch. Bylo to, jako by mi s těmi kily navíc narostla na čelo cedule s nápisem „Nezajímavý, ignorovat“.
Během posledního roku jsem na sobě začal makat. Postupně jsem shazoval kila, začal cvičit a teď už je ta změna opravdu vidět. A je naprosto do očí bijící, jak jinak se ke mně lidi zase chovají.
Ženy se na mě víc dívají, usmívají se. Prodavačky jsou milejší. Lidi mi častěji podrží dveře, víc se snaží mi pomáhat i s blbostmi a hlavně – víc poslouchají, co říkám. Najednou mám zase názor. Taky se zdá, že se se mnou lidi bojí dostat do křížku, ale to je možná tím, že jsem teď svalnatější.
Chápu to u cizích lidí na ulici, i když je to smutné. Ale to, že se ke mně takhle chová moje vlastní rodina, to mě ničí nejvíc.
Hlavně dvě sestřenice a teta. Když jsem byl při těle, sotva mě pozdravily. Teď? Teď jsem pro ně najednou ten nejlepší bratranec a synovec na světě. Najednou se zajímají, jak se mám, co dělám, zvou mě na kafe. Je to tak průhledné a tak ubohé.
Je to k zblití. Uvědomil jsem si, že pro spoustu lidí nejsem člověk s myšlenkami a pocity, ale jenom hezký nebo ošklivý obal. A to je zjištění, ze kterého je mi opravdu, ale opravdu zle.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
