Článek
Když jsme se poznali, byl to ten nejpozornější chlap na světě. Nosil mi kytky jen tak, pamatoval si, že miluju hořkou čokoládu s oříšky, a o víkendech jsme jezdili na výlety. Teď? Teď tráví každou volnou minutu v garáži. Z práce rovnou tam, vrací se pozdě večer, smrdí od oleje a jediné, o čem dokáže mluvit, jsou nové svíčky, spoiler, co sehnal na Bazoši, nebo jak mu „Leontýnka“ krásně přede.
Chápu, že chlapi potřebují mít nějakého koníčka, ale tohle už je posedlost. Všechny naše úspory, co jsme měli na dovolenou v Chorvatsku, padly na nové elektrony. Když jsem se ozvala, řekl mi, že přece musím chápat, že to byla koupě století a že k moři můžeme jet příští rok. Jenže tohle říkal i loni, když kupoval sportovní výfuk.
Nejhorší na tom je, že se cítím úplně odstrčená. Jako bych byla až ta druhá. Zkoušela jsem s ním o tom mluvit. V klidu, po večeři, u skleničky vína. Skončilo to hádkou. Prý jsem hysterka, co mu nepřeje jeho jedinou radost v životě. Že maká od rána do večera a potřebuje si nějak vyčistit hlavu. Ale co já? Já si ji mám čistit koukáním na seriály, zatímco on leží pod autem?
Minulý týden měla moje nejlepší kamarádka oslavu třicetin. Slíbil, že půjdeme spolu. Hodinu před odchodem mi volal, že se mu naskytla skvělá příležitost koupit skoro nová sedadla z verze Laurin & Klement a že se pro ně musí hned stavit. Samozřejmě se vrátil až po půlnoci. Šla jsem sama a celou dobu se tvářila, že je mi to jedno, ale uvnitř jsem brečela. Cítila jsem se poníženě a trapně, když se mě všichni ptali, kde mám toho svého „závodníka“.
Už opravdu nevím, co mám dělat. Miluju ho, ale takhle dál žít nechci. Nechci soutěžit o pozornost s kusem plechu. Připadám si jako blázen, když žárlím na auto. Ale copak je to normální?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
