Článek
Pracoval jsem před lety v IT oddělení pro velkou železniční společnost. Byla to typická velká firma, kde vládli manažeři od stolu, kteří o skutečné práci v provozu neměli ani ponětí. Náš tehdejší ředitel byl posedlý trestáním a neustále vymýšlel nové a nové tabulky a grafy, které měly měřit naši produktivitu. A jeden z těch grafů se stal nástrojem nespravedlnosti a zároveň i dokonalé, tiché pomsty.
Všechno se to točilo kolem oddělení dispečerů. Byli to chlapi, kteří seděli u počítačů a řešili chyby v systému. Když se třeba někde zasekl vlak, protože nebyly správně nahlášené vagóny, oni to museli ručně opravit, aby se všechno zase rozjelo. Práce vyžadovala zkušenosti a soustředění. A právě na ně si vedení vymyslelo novou tabulku produktivity, která každý týden ukazovala, kdo je ten nejhorší a zaslouží si „nápravný trest“.
Jednoho dne za mnou do mé kanceláře přišel kolega Bohouš. Bylo mu kolem šedesátky a byl to ten nejzkušenější a nejsvědomitější chlap z celého jejich oddělení. Znali jsme se skoro dvacet let, ještě z dob, kdy jsem sám pracoval v provozu. Vypadal naprosto zničeně. Právě se vrátil z porady se svým šéfem, který mu ukázal ten nový graf. A podle něj byl Bohouš, s obrovským náskokem, ten nejméně výkonný zaměstnanec. Šéf mu vyhrožoval, že pokud se okamžitě nezlepší, může dostat i týdenní suspendaci.
Bohouš nechápal, jak je to možné. „Jirko,“ říkal mi. „Já se tam ani na chvíli nezastavím. Jsem v práci od rána do večera a pořád něco řeším.“ Věděl, že já mám přístup k tomu, jak se ty metriky počítají, a přišel mě poprosit o pomoc. Chtěl vědět, co vlastně měří, protože tomu nerozuměl.
Věděl jsem, kde je problém. Bohouš, jako ten nejzkušenější, si totiž vždycky bral na starost ty nejtěžší a nejkomplikovanější případy. Ty, u kterých musel obvolávat několik lidí, hledat v historii a složitě pátrat, kde se stala chyba. Ty případy, které by mladší a méně zkušení kolegové řešili celý den, on zvládl za hodinu. A tím vlastně zachraňoval firmu před velkými problémy. Ale to tabulka samozřejmě nevěděla.
Posadil jsem ho k sobě a otevřel jsem zdrojový kód toho programu. Chvíli jsme se v tom hrabali a pak jsme na to přišli. Ten systém byl neuvěřitelně hloupý. Vůbec neměřil složitost úkolu ani počet opravených záznamů. Měřil jen to, kolikrát zaměstnanec klikne na tlačítko „HOTOVO“ a uloží tak opravený případ. A co bylo nejhorší, aby se dvě kliknutí počítala jako dva oddělené úkoly, musela mezi nimi být mezera alespoň dvě minuty.
„Takže jim je jedno, jestli opravím jeden složitý vagón, což trvá půl hodiny, nebo jestli jen proklikám sto jednoduchých?“ zeptal se Bohouš. „A oni počítají jen to, kolikrát za den kliknu na jedno tlačítko, s dvouminutovou pauzou?“ Chvíli mlčel a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. „To je ale úplně pitomé,“ řekl pak. „Vždyť to se dá strašně snadno obejít. Hm.“ Beze slova vstal a odešel. Ale já jsem viděl ten záblesk v jeho očích.
O dva týdny později za mnou přišel znovu. Ale tentokrát se smál od ucha k uchu. Z nejhoršího zaměstnance v oddělení se stal s obrovským náskokem ten nejlepší. Jeho jméno bylo na prvním místě grafu produktivity.
„Je to paráda,“ vyprávěl mi. „Vykašlal jsem se na ty složité případy. Ty teď nechávám těm mladým, ať se s tím trápí. Já si teď z fronty vybírám jen ty nejdelší vlaky, které mají třeba sto vagónů, ale jen jednu jednoduchou chybu.“
„Vždycky opravím jednu obrazovku vagónů, což trvá asi minutu,“ pokračoval. „Pak se opřu, přesně tři minuty si piju kafe a luštím křížovku. A pak opravím další obrazovku. A zase si dám pauzu. Konečně mám v práci klid a ještě jsem za hvězdu.“
A co na to vedení? Ti byli samozřejmě nadšení. Plácali Bohouše po zádech a dávali ho všem za příklad. Jeho „zázračné“ zlepšení považovali za důkaz, že jejich systém trestů a tvrdé ruky funguje. Nikdy jim nedošlo, že zatímco jejich čísla v tabulkách rostla, skutečná produktivita oddělení a schopnost řešit složité problémy ve skutečnosti klesla.
Bohouš si takhle užíval klidnou práci ještě několik let, než odešel do důchodu jako oslavovaný, nejlepší zaměstnanec. A já jsem se jen v duchu smál. Byl to ten nejlepší příklad toho, jak hloupá pravidla a nesmyslné měření práce vedou jen k tomu, že chytří lidé najdou způsob, jak systém porazit. A někdy je ta nejlepší práce vlastně jen pití kávy a luštění křížovek.
