Článek
Nový mladý šéf chtěl na stavbě zavést „pořádek“. Jeho pravidlo o uklízení nářadí bylo ale tak hloupé, že se parta dělníků rozhodla ho dodržovat do puntíku.
Na stavbách se pohybuji už skoro dvacet let. Za tu dobu jsem zažil spoustu šéfů. Dobrých, špatných, i těch úplně nemožných. Ale na jednoho mladíčka, kterého nám přidělili jako nového stavbyvedoucího, asi nikdy nezapomenu. Ten kluk byl čerstvě po škole, v hlavě měl jen tabulky a poučky, ale o skutečné práci nevěděl vůbec nic. A rozhodl se, že nám, partě starých zkušených chlapů, ukáže, jak se to má dělat.
Do té doby jsme měli skvělého parťáka, starého pána před důchodem. Věřil nám, věděl, že svou práci umíme, a do ničeho se nám nepletl. Fungovali jsme jako dobře promazaný stroj a práce nám šla od ruky. Pak ale odešel do důchodu a místo něj přišel on. Říkejme mu David. Bylo mu sotva čtyřiadvacet, v ruce neustále svíral desky s papíry a tvářil se, jako by snědl všechnu moudrost světa.
První týden jen chodil po stavbě, „pozoroval“ nás a dělal si poznámky. Ve skutečnosti si ale spíš jen psal s přítelkyní na mobilu a občas pronesl nějakou chytrou poznámku, které jsme se za jeho zády smáli. A po tom týdnu „pozorování“ si nás všechny svolal na poradu. Oznámil nám, že naše pracovní postupy jsou chaotické a že zavádí nové, efektivní pravidlo.
„Od zítřka,“ řekl s vážnou tváří, „se každý jeden nástroj musí vrátit na své určené místo v bedně s nářadím okamžitě po každém jednotlivém použití. Bez výjimek.“ V místnosti nastalo hrobové ticho. Dívali jsme se jeden na druhého a mysleli jsme si, že je to nějaký hloupý vtip. Ale on to myslel smrtelně vážně.
Každý, kdo někdy v životě držel v ruce kladivo, ví, že je to naprostý nesmysl. Když třeba montujete sádrokarton, neustále střídáte nářadí. Vezmete vrtačku, pak vodováhu, pak tužku, pak metr, pak zase vrtačku. Představa, že po každém použití jednoho šroubku poběžíte přes celou místnost, abyste vrtačku pečlivě uložili na své místo, je absurdní. Ztrojnásobilo by to čas potřebný na práci.
Snažil jsem se mu to jako nejstarší z party slušně vysvětlit. Řekl jsem mu, že chápeme jeho snahu o pořádek, ale že tohle v praxi prostě nemůže fungovat. Ale on mě vůbec neposlouchal. Jen mávl rukou a řekl, že my, staří dělníci, nerozumíme moderním a efektivním metodám.
V tu chvíli jsme se na sebe s kolegy podívali. A beze slov jsme se domluvili. Dobře. Chceš pravidla? Budeš mít pravidla. Dáme ti přesně to, co si žádáš. A uvidíme, jak se ti to bude líbit.
V pondělí ráno začalo naše divadlo. Začali jsme plnit jeho příkaz do posledního, absurdního puntíku. Můj první úkol byl nainstalovat krabičku na elektrickou zásuvku. Práce, která normálně trvá deset minut. Tentokrát mi zabrala třičtvrtě hodiny.
Vzal jsem si z bedny vrtačku. Vyvrtal jsem díru. Odnesl jsem vrtačku zpátky do bedny a pečlivě ji uložil na své místo. Vrátil jsem se. Vzal jsem si vodováhu. Zkontroloval jsem rovinu. Odnesl jsem vodováhu zpátky. A takhle to šlo dál. S každým jedním šroubkem, s každou hmoždinkou. Naše práce byla neuvěřitelně pomalá, ale naše bedna s nářadím byla po celou dobu dokonale uklizená.
Už v úterý odpoledne začal být David nervózní. Neustále mu zvonil telefon a někdo na něj křičel, proč jsme tak strašně pozadu s termíny. Přiběhl k nám, rudý vzteky, a začal na nás ječet, co tam tak dlouho děláme.
„Jenom dodržujeme vaše nové efektivní postupy, šéfe,“ odpověděl jsem mu s klidným úsměvem. „Každý nástroj vracíme okamžitě po použití na své místo, přesně jak jste řekl.“ David se začal vykrucovat, že to tak nemyslel. Že prý myslel „až po dokončení celého úkolu“. Vytáhl jsem tedy mobil a přehrál mu nahrávku z té porady, kde jasně a zřetelně říká: „okamžitě po každém použití, bez výjimek.“ Zbledl a beze slova odešel.
Ve čtvrtek už byla na stavbě velká kontrola přímo z vedení. Projektový manažer chtěl vědět, proč naše produktivita klesla o 75 %. Když jsme mu vysvětlili nové pravidlo o uklízení nářadí, podíval se na Davida , jako by mu právě narostla druhá hlava.
Následující pondělí už David do práce nepřišel. Prý ho přeřadili někam do skladu, aby tam mohl počítat šroubky. Místo něj se k nám dočasně vrátil náš starý parťák z důchodu. Podíval se na nás, jak pečlivě ukládáme každý šroubovák, a jen zavrtěl hlavou. „Nechte těch blbostí, vy idioti,“ řekl s úsměvem. „Máme tady práci.“
A tak jsme se zase vrátili k našemu starému, osvědčenému systému. A celý projekt jsme nakonec dokončili o dva týdny dříve, než byl termín. Byla to skvělá lekce. Pro nás i pro vedení. Že zkušenosti z praxe jsou někdy mnohem víc než všechny chytré poučky z knížek.
