Článek
Dnes jsem dospělá žena. Sedím v hezké restauraci, dopíjím kávu a když mi číšník přinese účet, nechávám mu dýško skoro padesát procent. Dělám to vždycky. Není to proto, že bych byla tak bohatá. Je to moje forma pokání. Pokání za to, co mě v dětství naučila moje teta.
Často mě jako malou holku brávala na nedělní obědy. Většinou do takové té klasické české hospody s kostkovanými ubrusy, kde to vonělo smažákem a pivem. Teta byla šetřivá, vždycky hledala, kde by ušetřila korunu. A já jsem se, aniž bych to tušila, stala nástrojem její šetřivosti.
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi asi sedm. Seděly jsme nad talíři s nedělní svíčkovou. Od vedlejšího stolu zrovna odešla rodinka. Na ubruse po nich zůstalo ležet pár mincí a zmačkaná padesátikoruna.
Teta se ke mně naklonila a zašeptala spikleneckým tónem: „Jituško, podívej. Ti lidé si tam zapomněli penízky. Běž si je rychle vzít, než to sebere číšník.“
V mých dětských očích to byl poklad. Vzrušující hra. Moje teta, dospělá a moudrá, mi přece říká, co mám dělat. Neviděla jsem na tom nic špatného. Byly to zapomenuté peníze.
Srdce mi bušilo nadšením. Seskočila jsem ze židle, přiběhla ke stolu, rychle shrabla mince i bankovku do dlaně a s hrdým úsměvem je přinesla tetě. Ta se na mě uznale usmála, pohladila mě po vlasech a peníze si strčila do peněženky. „Hodná holka,“ řekla.
A tak se zrodil náš malý, ošklivý rituál.
Od toho dne jsem při každé návštěvě restaurace nesledovala jídelní lístek, ale okolní stoly. Mé oči jako radar vyhledávaly odcházející hosty. Stala jsem se tetinou malou, rychlou zlodějkou. Jejím komplice v okrádání servírek a číšníků.
Trvalo to roky. Brala jsem to jako samozřejmost. Jako hru, ve které jsem byla dobrá a za kterou mě teta chválila.
Prozřela jsem až mnohem později. Bylo mi asi šestnáct, když jsem si našla svou první brigádu. Myla jsem nádobí a pomáhala v kuchyni v jedné malé kavárně. Viděla jsem, jak se holky na place dřou. Jak jsou na nohou dvanáct hodin v kuse, usmívají se na nepříjemné hosty a jakou radost mají z každé koruny spropitného.
Právě tam, mezi hromadami špinavých talířů, mi to došlo. Srazilo mě to jako blesk z čistého nebe. Vzpomněla jsem si na ty desítky, možná stovky případů, kdy jsem sebrala peníze ze stolu.
Ty peníze nebyly zapomenuté. Byly tam schválně. Byly to peníze pro tu usměvavou servírku, co nám přinesla jídlo. Byla to část její výplaty. A já, malá, hloupá holka, jsem ji o ni okradla.
Bylo mi zle. Styděla jsem se tak, jako nikdy v životě. Nejen za sebe, ale hlavně za svou tetu. Za to, že zneužila mou dětskou nevinnost a důvěru, aby ukojila svou lakotu.
Nikdy jsem jí to neřekla. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Jen by se mi vysmála nebo by všechno popřela. Ale něco v našem vztahu se ten den navždy zlomilo.
A tak teď platím. Nechávám přehnaně vysoká dýška. Je to moje tichá omluva všem těm bezejmenným číšníkům a servírkám, které jsem v dětství nevědomky okradla. Je to můj způsob, jak se pokusit vyrovnat dluh, který mi moje teta naložila na bedra. Ten pocit studu ale nezmizí asi nikdy.
Naučili vás v dětství dospělí něco, o čem jste až později zjistili, že je to špatně? Máte příběh o ztrátě iluzí? Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz.
