Článek
Znám všechny detaily dramatu v jejím zaměstnání na úřadě. Dokážu odcitovat celé pasáže z jejího nekonečného sporu se švagrovou o rodinnou chatu. Vím, která její kamarádka má problémy s manželem a která zase s dcerou. Jsem expert na život své matky. Je to proto, že jsem celý svůj život byla cvičena jako její posluchač. Její vrba. Její emoční kontejner.
Když se podívám zpátky, nemůžu si vzpomenout na jedinou situaci, kdy by se mě zeptala na něco „skutečného“. Její otázky byly vždy jen logistického rázu. „Máš napsané úkoly?“ „Uklidila sis v pokoji?“ „Kdy přijdeš domů?“ Nikdy, ani jednou, se nezeptala: „Jsi šťastná?“ „Co tě trápí?“ „Jak se doopravdy cítíš?“
Pamatuju si to jako dnes. Bylo mi sedmnáct a právě mi přišel dopis, že mě nevzali na vysokou školu, o které jsem snila. Zhroutil se mi svět. Seděla jsem v kuchyni, neschopná zastavit slzy. Máma přišla, podívala se na mě s unaveným povzdechem a řekla: „Prosím tě, nedělej scény, bolí mě z toho hlava. Pojď mi radši pomoct oloupat brambory.“
Moje bolest pro ni byla jen nepříjemnost. Rušivý element v jejím vlastním světě. A tak jsem se naučila své pocity skrývat. Naučila jsem se, že jediný způsob, jak získat její pozornost, je naslouchat jejím problémům. Stal se ze mě dokonalý posluchač. Tichý, chápavý a hlavně nenáročný.
Minulý týden jsem se rozhodla to zkusit prolomit. Procházím si teď docela těžkým obdobím v práci, hrozí mi výpověď. Při našem pravidelném kávovém dýchánku jsem sebrala odvahu. „Mami, v práci je to teď dost náročné, vypadá to, že se bude propouštět…“
Vydržela mě poslouchat asi třicet vteřin. Pak se nadechla. „No jo, dneska není nic jistého,“ pronesla tu otřepanou frázi. „To mi připomíná, ta nová u nás v kanceláři, ta Dana…“ A už to jelo. Dalších dvacet minut monologu o Daně, o její neschopnosti, o tom, co zase řekla šéfové. Můj strach, moje existenční nejistota, to všechno bylo smeteno ze stolu a nahrazeno dalším dílem nekonečného seriálu „Trable mé matky“.
V tu chvíli mi to došlo s mrazivou jasností. Nejde o to, že by zapomněla. Nejde o to, že by byla jen trochu sobecká. Jde o to, že ona se prostě zeptat neumí a nechce. Nevidí mě jako samostatnou bytost s vlastním vnitřním životem plným radostí a starostí. Vidí ve mně jen publikum.
Dopila jsem svou studenou kávu. Její hlas mi zněl odněkud z dálky. Už jsem ji nevnímala. Jen jsem tam seděla a cítila, jak se ta propast mezi námi, kterou jsem se celý život snažila zasypat svým zájmem, jen prohlubuje.
Zaplatila jsem a odešla. Poprvé v životě jsem necítila lítost ani vztek. Cítila jsem jen prázdnotu. Jsem dcera, která pro svou matku neexistuje jinak než jako tichý svědek jejího života. A já už tuhle roli dál hrát nechci.
Jste i vy v roli vrby pro své rodiče, kteří se o vás na oplátku nezajímají? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že v tom zdaleka nejste sami a sdílení přináší úlevu.
