Článek
Pokaždé, když můj bývalý muž Roman odchází, je to stejné. Můj pětiletý syn Davídek se mu pověsí na nohu, dívá se na mě svýma obrovskýma hnědýma očima a s pláčem se ptá: „Maminko, proč tady táta nemůže spát? Proč musí jít pryč?“ A mně se v tu chvíli láme srdce na tisíc kousků.
S Romanem jsem se rozvedla, když jsem konečně pochopila, že pro něj nejsem nic víc než zdroj peněz na jeho pití a tělo, které si mohl vzít, kdykoliv se mu zachtělo. Byly to roky planých slibů, proseb a hádek. Jeho rodina se ho snažila přimět k léčbě, já sama jsem mu dala nespočet šancí. Ale Roman si nikdy nepřiznal, že má problém s alkoholem. Problém, který trvá dodnes.
Pohár mé trpělivosti přetekl v den, kdy mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval policista. Roman vyzvedl Davídka ze školky a cestou domů v opilosti málem způsobil nehodu. Když jsem si představila, co se mohlo stát našemu synovi, udělalo se mi černo před očima.
To byl konec. Soud mi svěřil Davídka do plné péče a stanovil, že Roman ho nikdy nesmí vidět o samotě.
Bůh žehnej mé bývalé tchyni Heleně. Ta žena je svatá. Je to učitelka v důchodu a od rozvodu mi nesmírně pomáhá. Davídek u ní párkrát do týdne přespává a ona s ním dělá úkoly. Bývala tak hodná, že dovolovala Romanovi, aby u ní přes noc zůstal se synem a strávili tak spolu čas jako rodina.
Jenže pak přišla ta noc. Helena se probudila, protože v bytě cítila plyn. Vběhla do kuchyně a našla na sporáku hořet zapomenutou pánev s párky a puštěný hořák. Roman ležel v bezvědomí na gauči v obýváku, kde běžel nějaký fotbalový zápas, a kolem něj stály prázdné lahve od piva a levného rumu.
Kdyby se nevzbudila, mohli oba uhořet nebo se otrávit plynem.
Od té chvíle platí nové pravidlo. Roman smí za synem k Heleně chodit, ale v osm večer musí bezpodmínečně odejít. A právě proto teď Davídek každý večer pláče. Nechápe to. Vidí jen to, že táta, který si s ním staví z lega a vypráví mu vtipné pohádky, musí pryč.
A já nevím, jak mu to vysvětlit.
Nechci mu zničit jeho představu o tatínkovi, i když Roman na tom usilovně pracuje sám. Jak ale říct pětiletému dítěti, že jeho otec je alkoholik? Že když se napije, stává se z něj nezodpovědný člověk, který je nebezpečný sobě i svému okolí?
Sama jsem něco podobného zažila se svým otcem a nedopadlo to dobře. Právě proto chci Davídka chránit za každou cenu. Už jsem ho objednala k dětské psycholožce, ale čekací lhůty jsou nekonečné a najít někoho, kdo bere nové pacienty, je skoro nadlidský úkol.
Do té doby musím najít slova sama. Včera večer, když Davídek zase usedavě plakal, jsem si ho vzala na klín a pevně ho objala.
„Davídku,“ zašeptala jsem. „Víš, tatínek je nemocný. Není to nemoc jako kašel nebo rýma. Má takovou nemocnou dušičku. A ta nemoc mu někdy brání, aby dělal správné věci.“
Podíval se na mě a přestal vzlykat.
„Ale to vůbec neznamená, že tě nemá rád,“ pokračovala jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Miluje tě nejvíc na celém světě. Jsi jeho největší poklad. Jen teď potřebuje hodně odpočívat, aby se uzdravil, a proto nemůže zůstávat přes noc.“
Nevím, jestli to úplně pochopil. Ale přikývl, otřel si slzy a schoulil se mi do náruče. Pro dnešek to stačilo. Válka je to na dlouho, ale tuhle malou bitvu jsem snad vyhrála.
Máte i vy zkušenost, se kterou byste se chtěli svěřit? Váš příběh může pomoci ostatním. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
