Článek
Když jsem si před čtyřmi lety konečně koupila svůj vysněný domek, těšila jsem se na klid a pohodu. Nejvíc ze všeho jsem se těšila na vlastní zahrádku. Představovala jsem si, jak budu pěstovat kytky a jak si můj pes bude volně běhat. Netušila jsem, že se můj sen o klidu brzy změní v noční můru a že budu muset bojovat o každý centimetr svého vlastního pozemku se sousedkou, které zřejmě chyběly všechny hranice.
Všechno to začalo hned první den. Na brance na zahradu byl starý zámek, který jsem musela přeštípnout. Sotva jsem to udělala, vřítila se na můj pozemek sousedka Lída odvedle. Beze slova a bez zeptání zamířila k plotu, který nás odděloval, a začala mi nůžkami stříhat krásné popínavé rostliny, které po něm rostly. Zůstala jsem na ni jen zírat. „Řekla jsem jí, že tohle se už opakovat nebude, a hned druhý den jsem si na branku dala nový, pevný zámek.“
Ale ani to ji nezastavilo. Lída byla jako posedlá. Cokoliv z mé zahrady přesahovalo byť jen o milimetr přes plot, okamžitě ustřihla. Pravidelně mi stříhala větve keřů v předzahrádce a v uličce za domem. Byla jsem z ní nešťastná, ale snažila jsem se to neřešit, abychom spolu nějak vyšly. Jenže její drzost se stupňovala.
Jednoho dne za mnou přišla a s naprosto vážnou tváří mi oznámila, že ten plot, který odděluje naše pozemky, je ve skutečnosti její. A že se jí nelíbí a že ho plánuje zbourat. V tu chvíli mi došla trpělivost. Věděla jsem, že se musím bránit, jinak mi ta žena poleze po hlavě. Zašla jsem za právníkem.
Ten mi poradil jedinou věc: nechat si pozemek oficiálně zaměřit od geodeta. Stálo to sice dvacet tisíc korun, což pro mě nebyly malé peníze, ale věděla jsem, že je to jediná cesta, jak mít v ruce důkaz. Geodet přijel, zatloukl do země nové hraničníky a vystavil mi oficiální protokol. A výsledek? Plot byl jednoznačně a celý na mém pozemku.
Když jsem to Lídě s tím papírem v ruce oznámila, čekala jsem omluvu. Místo toho se ale rozplakala. Začala obcházet celou ulici a všem sousedům vyprávěla, jak jsem na ni zlá. Dělala ze sebe chudinku a ze mě tu nejhorší osobu na světě, která jí upírá její práva. Bylo mi z ní zle.
Ale ten drahý papír od geodeta se mi brzy vyplatil ještě jednou. Soused, který bydlí za mou zahradou, začal s velkou přestavbou domu. Jednoho dne přijdu z práce a vidím, že všechny mé krásné, vzrostlé keře, které lemovaly zadní část mého pozemku, jsou pryč. Prostě je vykáceli.
Srdce mi spadlo až do kalhot. Další hádka, další problémy. Ale tentokrát to bylo jiné. Zašla jsem za sousedem a ten se mi okamžitě začal omlouvat. Jeho stavební firma prý potřebovala prostor na projetí bagru a mysleli si, že ty keře už jsou za hranicí mého pozemku.
Místo hádky jsem jen klidně vytáhla ten svůj drahocenný plán od geodeta. Ukázala jsem mu, že můj plot je postavený asi metr před skutečnou hranicí a že ty keře byly stoprocentně na mém. Soused se na to podíval, poškrábal se na hlavě a řekl jedinou správnou věc: „Máte pravdu. Byla to naše chyba. Samozřejmě vám celou škodu zaplatím.“
Byla to obrovská úleva. Ukázalo se, že ne všichni sousedé jsou jako Lída. Že existují i slušní lidé, kteří dokážou přiznat chybu. Celá tato zkušenost mě naučila jednu důležitou věc. Investice do toho zaměření pozemku byla tou nejlepší investicí, jakou jsem mohla udělat. Ten papír mi dal nejen jistotu, ale i klid. A i když vím, že s Lídou už nikdy v klidu žít nebudu, aspoň vím, kde přesně jsou hranice. Nejen ty na mé zahradě, ale i ty lidské.
