Článek
Jsme dokonalý pár. Téměř v každém ohledu, až na jeden. Ale já (24) jsem to ignoroval, protože jsem svou ženu (23) tak moc miloval a stále miluju. Jenže teď se cítím v pasti, nevím, co dělat, a prostě to potřebuju vykřičet do prázdna.
Sexuálně jsme v podstatě nekompatibilní. Jí stačí sex jednou až dvakrát do měsíce, nemasturbuje, je neuvěřitelně konzervativní a i po pěti letech vztahu se začervená, když řeknu slovo „sex“. Já bych naopak preferoval sex šestkrát až desetkrát týdně, možná i víc, mám rád experimenty a nejrůznější fantazie. Celých pět let jsem to v sobě potlačoval a naši vzácnou a obyčejnou intimitu sváděl na to, že nemáme dostatek soukromí.
Ale teď jsme dva roky manželé a bydlíme ve svém. Zkoušel jsem všechno, od jemných náznaků po přímé rozhovory, ve kterých jsem vysvětloval svou potřebu větší fyzické intimity. Jsem v pasti. Ona prostě nemá libido ani touhu experimentovat ani vzdáleně podobnou té mé. A na tom není nic špatného. Každý jsme jiný. Ale já potřebuju víc. Já jsem ji uháněl, já jsem ji požádal o ruku a já jsem jí slíbil, že budu navždy její oporou. A teď nevím, co mám dělat.
Chci i nadále být její oporou, ale nemůžu popřít celou jednu část sebe sama. A tak jsem tady, na anonymním účtu, a křičím do prázdna, protože nevím, kudy kam. Chápu, že jsem si tuhle jámu vykopal sám tím, že jsem naši nekompatibilitu ignoroval, protože jsem ji miloval. Nechci ji nutit do něčeho, co nechce, ani si nemyslím, že je „rozbitá“. Stejně tak ale vím, že ani já nejsem „špatný“, protože mám touhy, jaké mám.
Nevidím žádnou cestu, jak by to pro mě mohlo být lepší, aniž bych jí ublížil. A to mě ničí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
