Článek
Říkejme mému autu Beruška. Je to stará, červená Fabie, která už něco pamatuje. Na zadních sedadlech najdete zapomenutou fleecovou mikinu, v přihrádce u spolujezdce sbírku účtenek a obalů od žvýkaček a pod sedačkou se určitě válí pár prázdných kelímků od kafe. Ano, není to zrovna sterilní prostředí. Je to můj pojízdný obývák, šatna i kancelář. A já ho miluju.
Tuhle skutečnost ale očividně nebyl schopen pochopit můj kamarád Martin. Plánovali jsme víkendový výlet na Kokořínsko, těšila jsem se na túru a večerní pivo. Nabrala jsem ho v Praze a sotva za sebou zabouchl dveře, začalo to.
„Jé, tady máš ještě ten časopis z minulého měsíce,“ poznamenal a odsunul hromádku papírů, aby si měl kam dát nohy. Přikývla jsem. O pět minut později: „Ty jo, ty tady vozíš i pohorky? To je docela… praktický.“ Tón v jeho hlase už tak praktický nebyl. Snažila jsem se to ignorovat.
Poslední kapka přišla na půli cesty, někde za Mělníkem. Martin si odfrkl, teatrálně se ošil a pak to z něj vypadlo: „Hele, Jano, bez urážky, ale tohle auto je fakt hroznej pelech.“
Pelech. To slovo mi zaznělo v uších jako výstřel. To není jen nepořádek. To je urážka. Pelech je něco špinavého, nechtěného. A on to řekl o mé milované Berušce. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten pocit, kdy vás někdo soudí, kritizuje váš osobní prostor a dává vám najevo, že nejste dost dobří, protože nemáte auto vyluxované podle jeho standardů.
Mlčky jsem dojela do nejbližší vesnice a zastavila na autobusové zastávce. Zhasla jsem motor. Ticho v autě bylo najednou hmatatelné.
„Co je?“ zeptal se Martin. „Vystup si,“ řekla jsem klidně. „Cože? Děláš si srandu?“ smál se. „Ne. Slyšel jsi. Jestli je to takový pelech, tak v něm přece nepojedeš. Určitě ti za chvíli pojede autobus, kterým se dostaneš na vlak. Užij si výlet.“
Jeho úsměv zmizel. Zíral na mě, jestli to myslím vážně. Myslela. Po chvíli ticha, kdy mu došlo, že se nehodlám pohnout, skutečně otevřel dveře a s prásknutím vystoupil. Já jsem nastartovala a bez ohlédnutí odjela. Ve zpětném zrcátku jsem viděla jeho nechápavou postavu stojící u cedule s jízdním řádem.
Celou cestu na Kokořínsko jsem měla v sobě směs pocitů. Vztek, pocit zadostiučinění a trochu i viny. Ale když jsem zaparkovala na kraji lesa, vystoupila do ticha a nadechla se čerstvého vzduchu, věděla jsem, že jsem udělala správně. Nikdo nemá právo urážet můj prostor. A už vůbec ne, když ho zadarmo vezu na výlet.
Výlet jsem si nakonec užila sama. A bylo to skvělé. Martin mi večer volal, byl naštvaný. Já už ne. Moje auto je možná pelech, ale je to můj pelech. A v mém pelechu platí moje pravidla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
