Článek
S Kačkou (24) jsme byli spolu pět let. Začali jsme spolu chodit na střední, zvládli jsme spolu vejšku a po promoci se sestěhovali. Miloval jsem ji ještě dřív, než jsme spolu poprvé šli ven. Pořád si myslím, že je úžasná.
Už jsme se bavili o svatbě, o rodině. A pak, před pár měsíci, si mě jednoho dne posadila a řekla, že si chce promluvit. Oznámila mi, že se rozhodla, že nechce mít děti. A nemyslela tím ne teď, ale nikdy. Mlela něco o přelidnění a klimatických změnách, ale já jsem v tu chvíli jen upadl do deprese. Vždycky jsem chtěl být tátou. Můj vlastní otec byl kus vola a já jsem si přál být přesný opak, už od dětství.
Když domluvila, řekl jsem jí, že je konec. Začala brečet, já už jsem brečel taky, ale do hajzlu… co jiného jsem měl dělat, když nechce od budoucnosti to samé co já? Řekla, že takhle přemýšlí už roky a korona byla poslední kapka. Nebudu čekat a doufat, že si to třeba rozmyslí.
Takže jsem se odstěhoval. K mému nejlepšímu kamarádovi, Markovi (23). Známe se odjakživa, doslova od pískoviště, kde jsme měnili kartičky Pokémonů. Je to můj brácha. Jeho máma pro mě byla jako druhá máma, protože doma jsem to měl na houby.
Stěhoval jsem se narychlo, takže jsem si toho moc nevzal. A pak se mi nechtělo vracet do bytu a vidět Kačku, takže Marek dělal „dobrého kamaráda“ a jezdil mi pro věci, kdykoliv jsem něco potřeboval. Aspoň to jsem si myslel, že dělá.
Včera bychom s Kačkou měli šesté výročí a bylo mi fakt mizerně. Řekl jsem Markovi, že nechci být sám, že bychom mohli celý den pařit na konzoli. Souhlasil, ale celou dobu byl nějaký nesvůj, pořád čuměl do mobilu, a po pár hodinách řekl, že „něco nutně má“ a prostě mě tam nechal samotného.
Bylo to zlý. Nestydím se za to, že jsem brečel. Měl jsem svoje důvody, proč jsem ten den nechtěl být sám.
Včera, skoro o půlnoci, se Marek konečně vrátil domů. Choval se strašně divně, tak jsem se ptal, co se děje. Myslel jsem, že je třeba jeho máma nemocná nebo tak něco. Ale ne. Marek si mě posadil a řekl mi, že se stěhuje. Že už pár týdnů po našem rozchodu tajně chodí s Kačkou. Že už se milujou a že ona ho teď potřebuje víc než já, takže se stěhuje k ní do našeho starého bytu a mě tady nechává samotného chcípnout.
Vůbec nevím, jak to mám zpracovat. Nevím, kdo z nich mě zlomil víc. A aby toho nebylo málo, ráno jsem psal pár našim společným kamarádům, abych jim řekl, co se stalo. A oni už to věděli. A když jsem se naštval, řekli mi, že je to „přece fuk“, protože já jsem byl ten, kdo se s Kačkou rozešel.
Kam mám odsud jít? S kamarády mluvit nemůžu, moje bejvalka mi zlomila srdce, můj nejlepší kámoš po něm ještě zašlapal. A to nejbližší, co jsem měl k rodině, je pryč, protože to byla i jeho rodina. Jsem úplně ztracený a nevím, na koho se obrátit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
