Článek
Už rok bydlím v pronájmu ve skvělém 4+kk a když mi teď dvě spolubydlící oznámily, že se v srpnu stěhují, dostala jsem od majitele nabídku snů: můžu si pronajmout celý byt. Neváhala jsem ani minutu a hned napsala dvěma nejlepším kamarádkám, jestli by do toho nešly se mnou. Obě byly nadšené. Všechno je to zatím v rovině snů, nic jsme nepodepsaly. Iva má svůj byt a Lenka bydlí u rodičů, takže by ani jedna neskončila na ulici, kdyby to neklaplo. Ale hlavně s Lenkou jsme poslední měsíc nedělaly nic jiného, než plánovaly, jak si byt za naše úspory vylepšíme a jak to bude super.
Jenže pak přišla středa a všechno se otočilo o sto osmdesát stupňů. Lenka zjistila, že je těhotná. Před dvěma měsíci si založila Tinder, začala randit a bavit se, což pro ni bylo něco úplně nového. A tak se stalo, že potenciálních otců je víc a ona ani s jedním z nich nechce nic řešit. Je v šestém týdnu, je z té novinky naprosto v sedmém nebi a dítě si chce nechat.
Osobně si myslím, že je to šílený nápad. Je jí jedenadvacet, ještě ani není na vysoké, má jen brigádu na pár hodin týdně a dlouhodobě se léčí s depresemi a úzkostmi. Nikdy nebydlela sama a nikdy se o sebe nemusela pořádně starat. Ale je to její život. Znám ji patnáct let, mám ji ráda a samozřejmě ji v tom nenechám. Jenže její plán, se kterým za mnou přišla, mi vyrazil dech.
Chce se k nám nastěhovat i s miminkem. Vymyslela si, že bychom se o něj staraly všechny tři. Prý bychom si hlídání plánovaly podle našich rozvrhů ve škole. A vrchol všeho byl, když navrhla, abychom každá vložila své úspory na výbavičku, protože přece „všechny budeme v podstatě rodiče“. S tímhle já prostě nemůžu souhlasit.
Je mi dvaadvacet, studium na vysoké je samo o sobě dost stresující a já nemám čas navíc ani na své vlastní věci, natož abych se ve volných chvílích starala o cizí dítě. Chci si občas pozvat kamarády na skleničku, o víkendu se vyspat, přivést si domů rande. Představa, že v bytě bude neustále brečet kojenec, se absolutně neslučuje s mým životem. Miluju ji, ale nejsem ochotná obětovat svůj čas a peníze kvůli jejímu nečekanému rozhodnutí.
Vidí to všechno strašně růžově, navíc to už řekla pár dalším lidem, kteří ji v té naivní představě jen utvrzují. Vůbec nevím, co mám dělat. Jak jí mám proboha říct, že se k nám s dítětem nastěhovat nemůže, aniž bych zničila naše přátelství? Nechtěla jsem jí hned říct, že se podle mě úplně zbláznila, ale když jsem naznačila své obavy, vůbec ji to nerozhodilo. Mám jít s barvou ven a riskovat všechno?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
