Článek
Můj vztah se spánkem byl vždycky válka. Jako dítě mě otec neustále peskoval za to, že zaspávám a chodím pozdě do školy. V dospělosti se to nezlepšilo. Získala jsem si pověst notorického spáče, co je věčně unavený. A později, když jsem se naučila únavu maskovat, tak pověst „kofeinového maniaka“, co do sebe lije energeťáky a espressa, jen aby se udržel na nohou.
Absolvovala jsem spánkové laboratoře, zkoušela léky na předpis i bez něj, snažila se dodržovat přísnou spánkovou hygienu. S mou ženou jsme udělaly vše pro to, abych se v naší ložnici cítila bezpečně. Nic nepomáhalo. Věděla jsem, že mé problémy začaly dávno před traumatem, které mi ve dvanácti letech způsobilo PTSD, ale protože si většinu dětství nepamatuju, nedokázala jsem v terapii najít kořen problému. Až doteď.
Asi před osmi měsíci jsem byla na návštěvě u své starší sestry Lenky. Povídaly jsme si, pily víno a řeč přišla na její malou dcerku a její problémy s usínáním. A najednou se lehká konverzace změnila. Lence zvážněl hlas.
A pak mi to řekla.
Řekla mi, že zhruba od mých tří let jsem trpěla chronickými nočními můrami. Každou noc jsem se budila s křikem, nebo jsem se naopak bála usnout. A způsob, jakým se s tím naši rodiče rozhodli vypořádat, byl ten, že si prostě zamkli dveře do ložnice. A ignorovali mě.
Náš byt byl malý. Náš dětský pokoj byl hned vedle jejich ložnice. A tak moje sestra, sama ještě malé dítě, musela každou noc poslouchat, jak sedím na studené podlaze na chodbě. Jak pláču. Jak škrábu na dveře a prosím je, aby mě pustili dovnitř. Aby mi odpověděli. Aby mi jakkoliv dali najevo, že tam jsou.
Nakonec to byla vždycky ona, kdo vstal. Přesvědčila mě, abych si šla lehnout k ní do postele. A povídala si se mnou tak dlouho, dokud jsem vyčerpáním neusnula.
Když mi to vyprávěla, nevěděla jsem, co říct. Nemám na to jedinou vzpomínku. Jen prázdno. Řekla, že to trvalo roky. Až do doby, než mi bylo skoro deset. A že si na mě vzpomene pokaždé, když se její vlastní dcerka probudí s pláčem. A přísahala si, že svému dítěti nikdy neudělá to, co naši rodiče udělali mně.
Od toho večera se změnil můj každý bezesný okamžik. Když teď ležím v posteli a srdce mi buší úzkostí, už to není jen neurčitý strach. Teď už vidím tu malou holčičku. Sedí sama v tmavé chladné chodbě a tluče pěstičkami na dveře, za kterými spí její rodiče, kteří se rozhodli, že neexistuje.
Kéž by mi to nikdy neřekla. Kéž bych to nevěděla.
Dlouho jsem se snažila svým rodičům odpustit. Omlouvala jsem jejich emoční chlad generačním traumatem, které si sami nesli. Nikdy jsem si o nich nemyslela, že by byli úmyslně krutí. Až doteď. Protože zamknout dveře před svým vlastním vyděšeným tříletým dítětem, to už není jen emoční nezralost. To je volba. A já nevím, jestli tohle dokážu někdy pochopit nebo odpustit.
Odhalili jste i vy v dospělosti pravdu o svém dětství, která změnila vše, co jste si do té doby mysleli? Jak se s takovým poznáním vyrovnáváte? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je jediným lékem sdílení s těmi, kteří rozumí.
