Článek
Můj život byl dlouhá léta inventář diagnóz. Nálepky, které mi psychiatři a terapeuti lepili na duši ve snaze pojmenovat ten chaos, co nosím uvnitř. Úzkostná porucha. Deprese. Komplexní posttraumatický stres. A ta největší, nejstrašidelnější ze všech: Hraniční porucha osobnosti. Cítila jsem se jako beznadějný případ. Rozbitá na tisíc kousků, a každý kousek měl svou vlastní, děsivou nálepku.
A pak, před pár týdny, při pročítání nějakého článku na internetu, jsem narazila na dvě slova. Emoční zanedbávání. A v mé hlavě nastal Velký třesk.
Najednou to všechno začalo dávat smysl. Ty zdánlivě nesouvisející větve mého utrpení vyrůstaly z jednoho jediného, shnilého kořene.
Ta moje takzvaná „hraniční porucha“? Ta drtivá vnitřní prázdnota, kterou jsem se snažila zaplnit čímkoliv, je jen ozvěnou prázdného domova, kde nikdy nebylo dost lásky a přijetí. Ten panický strach z opuštění? Logický důsledek toho, že jsem byla jako dítě emočně opuštěná pokaždé, když jsem projevila nějakou potřebu. A ten pocit, že vlastně nevím, kdo jsem? Jak bych mohla, když mi nikdy nikdo nedal najevo, že to, kým jsem, je v pořádku?
Moje úzkosti? Ten neustálý strach, že jsem všem jen na obtíž? Samozřejmě. Protože jako dítě jsem na obtíž byla. Mé pocity, mé potřeby, to všechno byla pro mé rodiče jen přítěž. Naučila jsem se být co nejmenší a nejtišší, abych neotravovala. A tenhle pocit si nesu dál.
Deprese? Ta ochromující únava a chemická nerovnováha v mozku? To není žádná záhada. Je to jen vyúčtování za dvacet let života ve stavu neustálé bdělosti. Ve stavu, kdy malá holka musela neustále skenovat okolí, předvídat nálady rodičů a být připravená na další citové odmítnutí. Moje tělo je prostě vyhořelé z toho, že bylo dvě dekády v režimu přežití.
Všechny ty diagnózy, kterých jsem se tak bála, najednou nejsou oddělené příšery. Jsou to jen logické, předvídatelné a naprosto normální reakce na nenormální dětství. Jsou to příznaky jedné jediné nemoci: nedostatku lásky.
Je to zvláštní pocit, tohle prozření. Není to radost. Je to obrovský smutek za tu malou holku, která si tím musela projít. Ale je v tom i neskutečná úleva. Nejsem od přírody rozbitá. Nejsem beznadějně nemocná. Jsem jen zraněná. A rány se, na rozdíl od vrozených vad, dají léčit.
Poprvé v životě mám pocit, že nebojuju se stovkou různých nepřátel. Vím, že ten drak, proti kterému stojím, má jen jednu hlavu. A i když je obrovský a děsivý, konečně vím, kam mám mířit. A to je víc, než v co jsem kdy doufala.
Máte také pocit, že vaše problémy jsou jen symptomy něčeho hlubšího? Podělte se o svůj příběh a své ‚aha‘ momenty na pribehy.kral@seznam.cz. Možná váš pohled pomůže i ostatním vidět jasněji.
