Článek
Ode dne, kdy jsem se nastěhovala, mi moje sousedka z dolního patra dělá ze života peklo. Začalo to hned první den. V sobotu odpoledne jsem s kamarády stěhovala nábytek do svého nového bytu. Najednou se zespodu ozvalo zuřivé bušení na strop, jako by se měl každou chvíli propadnout. Byla jsem v šoku. Sešla jsem dolů, abych se omluvila za hluk a představila se, doufala jsem, že začneme na dobré vlně. Otevřela mi žena, které mohlo být tak šedesát, a jen na mě zírala s opovržením. „Tady chceme mít klid,“ procedila mezi zuby a zabouchla mi dveře před nosem.
Od té doby to bylo jen horší. Pokud mi omylem upadlo něco na zem, následovalo pět minut nepřetržitého bušení na strop. Když jsem si obouvala boty, abych odešla z domu, bušila. Když jsem spláchla záchod, bušila. Můj život se proměnil v neustálý stres. Chodila jsem po vlastním bytě po špičkách, na všechny židle jsem nalepila plstěné podložky, koupila jsem si ty nejměkčí pantofle. Cítila jsem se jako vězeň ve svém vlastním domově.
Stěžovala jsem si správci budovy, ale ten můj problém zlehčoval. „Paní, to jsou staré domy, všechno je slyšet. Musíte být na sebe navzájem ohleduplní,“ řekl mi, jako bych já byla ta, kdo dělá problémy. Bylo jasné, že mi nepomůže.
Pak ale přišla noc, která všechno změnila. Seděla jsem tiše u svého jídelního stolu a lakovala si nehty. V bytě bylo naprosté ticho, slyšet byl jen bzukot ledničky. A najednou to začalo znovu. Přerušované, zuřivé bušení na strop. Nechápala jsem to. Za co teď? Za to, že dýchám?
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Byl to správce budovy. „Paní Karolíno,“ řekl podrážděně, „už mi zase volala paní Procházková. Co tam provádíte? Můžete se prosím ztišit?“ S nevěřícným hlasem jsem mu vysvětlila, že jen tiše sedím a lakuji si nehty.
O dvacet minut později se ozvalo hlasité zaklepání na mé dveře. Byli to dva policisté. „Dobrý večer, paní, máme tu hlášení o rušení nočního klidu.“ Cítila jsem obrovské ponížení, když jsem jim musela vysvětlovat, že jediný hluk v mém bytě je pravděpodobně můj dech. Byli chápaví, ale museli jednat na základě hlášení.
Druhý den jsem byla na pokraji zhroucení. Správce mi dokonce vyhrožoval, že pokud budou stížnosti pokračovat, bude situaci „eskalovat“. Tehdy jsem se rozhodla bránit. Koupila jsem si malou domácí kameru a nastavila ji tak, aby zabírala hlavní obytný prostor.
Pak jsem napsala formální email správci budovy. „Dobrý den, v reakci na opakované a neopodstatněné stížnosti od sousedky z bytu 2B a hrozbu eskalace z vaší strany, jsem si do bytu nainstalovala kameru. Od nynějška jsem schopna doložit videozáznam mé činnosti pro jakýkoli konkrétní čas a datum, na který si bude stěžovat. Prosím, vyřiďte jí to.“
A stal se zázrak.
Bušení na strop přestalo. Stížnosti ustaly. To ticho, které se teď line z bytu pode mnou, je ten nejsladší zvuk, jaký jsem kdy slyšela.
Nevím, co budu dělat dál, jsem unavená z toho, že musím chodit po špičkách ve svém vlastním bytě. Ale zároveň cítím pocit zadostiučinění. Obrátila jsem její paranoiu a šikanu proti ní. Ta malá kamera je teď mým strážným andělem. A já si s radostí a vzdorem v jedenáct večer spláchnu záchod a užívám si to nádherné, nádherné ticho.
