Článek
Je středa, 23. července 2025, a já sedím v jedné útulné kavárně na Vinohradech. Sešla jsem se se svými nejlepšími kamarádkami, Monikou a Evou. Dnes je ten den, kdy potřebuju jejich podporu. V práci se schyluje k propouštění a já mám nervy na dranc. Poslední rok jsem strávila terapií a četbou chytrých knih. Učím se být zranitelná, říkat si o pomoc. A tak se zhluboka nadechnu a začnu mluvit.
Vyprávím jim o svém strachu, o nejistotě, o tom, jak špatně spím. Otevřu se jim úplně. Čekám pohlazení, pochopení, validaci. Čekám, že řeknou: „To je hrozný, Kájo, jsme tu pro tebe.“
Místo toho Monika, která mě celou dobu poslouchala s prázdným výrazem, řekne: „Hm, to je blbý, no… Hele, a viděly jste ty nový šaty v Zaře? Mají teď super slevy!“ A okamžitě začne na mobilu hledat fotky.
Dívám se na ni a cítím, jak mi v žilách tuhne krev. Snažím se zachránit situaci a podívám se na Evu. Ta se na mě soucitně usměje. „Ale prosím tě, nebuď tak ve stresu,“ řekne tím svým praktickým tónem. „Vždyť jsi šikovná, hned si něco najdeš. To nic není. To já jsem loni měla v práci…“ a začne vyprávět svůj vlastní příběh, čímž ten můj naprosto smaže.
A v tu chvíli se to stane. Ten závoj se strhne. Najednou se nedívám na své dvě dospělé, třicetileté kamarádky. Dívám se na dvě malé holky v tělech dospělých žen. Na dvě bytosti, které jsou tak pohlcené samy sebou, že nedokážou unést emoce někoho jiného. Jsou naprosto emočně negramotné.
A ta hrůza se začne šířit jako nákaza. Najednou ten vzorec vidím všude. V mém posledním rande, kde ten kluk mluvil jen o sobě. V mé tetě, která mi vždycky říká, že si „nemám na co stěžovat“. V mých kolezích, kteří řeší jen povrchní věci.
Celý život jsem si myslela, že problém je ve mně. Že jsem divná, přecitlivělá. Ale teď vidím pravdu. Svět není plný kompetentních, chápavých dospělých. Svět je plný velkých dětí, které se naučily platit daně a chodit do práce, ale jejich emoční inteligence zůstala na úrovni pískoviště.
Sedím tam s nimi, usmívám se, přikyvuju, když mluví o šatech a o svých problémech, ale uvnitř prožívám tu nejhlubší samotu svého života. Ta nově nabytá znalost, to „probuzení“, mi nepřineslo úlevu. Přineslo mi jen zoufalství.
Možná bylo lepší spát. Možná bylo lepší si dál myslet, že chyba je ve mně, protože ta nevědomost alespoň tolik nebolela. Teď, když vím, že jsem v podstatě sama na planetě plné emočně slepých lidí, se cítím naprosto beznadějně.
Odešla jsem z kavárny dřív. Cestou domů po rušné ulici jsem se dívala na tváře lidí. A v každé z nich jsem viděla to samé. Masky dospělosti, pod kterými se skrývají vyděšené, zmatené děti.
Tuhle pravdu už nejde nevidět. A já nevím, jak s ní mám dál žít.
Prošli jste si také tímto bolestivým probuzením? Cítíte se teď, když „vidíte“, osamělejší než kdy dřív? Nejste jediní. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když se my, co vidíme, spojíme, budeme se cítit o trochu méně sami.
