Článek
Když u nás po lockdownu otevřeli kosmetické salony, narazila jsem na obrovskou slevu na laserovou epilaci. A tak jsem si řekla: kašlu na to, jdu do toho! Zaplatila jsem si deset návštěv a s mírnou nervozitou, ale velkým natěšením, jsem vyrazila na svou první schůzku vstříc novému, hladkému tělu.
Rozhodla jsem se pro kompletní „brazílii“. Všechno pryč, odepředu až dozadu.
V salonu mě přivítala milá sestřička, všechno mi stručně vysvětlila a nechala mě v místnosti, abych se svlékla. Když se vrátila, oznámila mi, že začneme hezky odzadu, tedy chloupky kolem konečníku. Proč ne, že?
Dostala jsem jasné instrukce: „Lehněte si na pravý bok a levou rukou si odtáhněte půlku.“
A tak tam ležím. Na boku, v té nejméně důstojné pozici, jakou si dovedete představit. Jednou rukou si držím půlku zadku, aby se ta paní mohla lépe trefit laserem tam, kam slunce nesvítí.
Tady musím zmínit jeden důležitý detail. Na levé ruce, tedy na té, kterou jsem si držela onu půlku, nosím nádherný stříbrný prstýnek s výrazným modrým kamínkem. Je to unikát, ručně ho vyrobil přítel mé nejlepší kamarádky.
Sestřička, zřejmě ve snaze prolomit to trapné ticho přerušované jen bzučením laseru, uviděla můj prsten a pronesla: „Máte hezký prstýnek.“
A já… můj mozek v tu chvíli naprosto ignoroval realitu. Úplně jsem zapomněla, že na té ruce nějaký prsten mám. V mé hlavě, která byla stoprocentně soustředěná na ošetřovanou partii, to dávalo jediný smysl. Ta paní nemluví o šperku. Ta paní chválí můj konečník.
A tak, stále ležíc na boku, s naprosto vážnou tváří odpovím: „Děkuju! Až bude bez chloupků, bude ještě hezčí, haha.“
Následoval krátký, velmi nervózní smích. A pak ticho.
Hrobové ticho.
A v tom tichu mi to došlo. Prstýnek. Řekla prstýnek. Mám na ruce prstýnek. Ó můj bože.
Zbytek procedury jsme dokončily v naprostém, mučivém mlčení. Cítila jsem, jak mi hoří uši studem. Jakmile bylo hotovo, oblékla jsem se rychlostí blesku a vyřítila se ze salonu, aniž bych se na ni podívala.
Stále se z toho psychicky vzpamatovávám. A to nejhorší? Čeká mě ještě devět návštěv.
Zažili jste taky někdy tak trapný moment, že byste se nejradši propadli do země? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená ostuda je poloviční ostuda a skvělý příběh k tomu!
