Článek
Ten obraz se mi v hlavě zjevil s naprostou a brutální jasností. Mluvila jsem o svém posledním nevydařeném vztahu, o tom, jak zoufale chci, aby mě všichni měli rádi, a najednou to bylo tam. Nebyla jsem dospělá žena, která má problémy ve vztazích. Byla jsem dítě.
Dítě na dně studny, které natahuje ruce nahoru a prosí o jedinou kapku. A kdokoliv jde kolem a tu kapku mi dá – jeden kompliment, jeden vřelý úsměv, jeden projev zájmu – stane se mým bohem. Mým zachráncem.
A pak se objevil druhý obraz, ještě ostřejší. Viděla jsem se jako malé, ztracené káčátko z pohádky. Běžím od jednoho člověka k druhému, zoufale se dívám do jejich očí a beze slov se ptám: „Nejsi ty moje máma?“
V tu chvíli se všechno spojilo. Všechny ty roky zmatku, všechny ty nešťastné lásky, všechny ty snahy zavděčit se celému světu. Všechno to najednou dávalo smysl.
Moje dětství nebylo zlé, ne v tom klasickém slova smyslu. Nikdo mě nebil, měla jsem co jíst, měla jsem kde spát. Ale můj domov nebyl bezpečný přístav. Moje máma, ačkoliv se starala o mé fyzické potřeby, byla emočně nedostupná. Byla jako skleněná stěna – viděla jsem ji, ale nikdy jsem se jí nemohla doopravdy dotknout. Nikdy jsem necítila to bezpodmínečné bezpečí, které dítě potřebuje, aby se naučilo, že je v pořádku takové, jaké je.
A tak jsem se to naučila hledat jinde. „Vytiskla“ jsem se na prvního člověka, který mi projevil trochu tepla. Zůstávala jsem ve vztazích dávno po jejich datu spotřeby, protože strach z opuštění byl větší než bolest z nefunkčního partnerství. Snažila jsem se být nejlepší kamarádkou pro všechny, i když jsem na to neměla sílu, protože jsem si myslela, že když mě všichni budou mít rádi, konečně se budu cítit v bezpečí.
Byla to past. Byla jsem tak zoufale vděčná za každou kapku vody, že jsem si nevšimla, že mě ten dotyčný drží na dně té studny. Že mu stačí mě jen udržovat naživu, ale nikdy mi nepomůže vylézt ven.
Dnešní sezení u terapeutky neskončilo řešením. Skončilo diagnózou. A i když to bolí, je v tom obrovská úleva. Už nejsem jen „ta divná“, co má smůlu na chlapy a je moc přecitlivělá.
Jsem to ztracené káčátko. Jsem to dítě na dně studny. A teď, když to konečně vím, můžu přestat hledat mámu v každém, koho potkám. Teď můžu konečně začít hledat způsob, jak z té zatracené studny vylézt sama.
Přišel i vám v životě moment, kdy jste pochopili skrytý vzorec svého chování? Máte příběh o tom, jak vám jedna myšlenka nebo metafora změnila pohled na sebe sama? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je pojmenování našeho vnitřního bludiště prvním krokem ven.
