Článek
Minulý měsíc prodělala moje sestra Lucie infarkt. Rok předtím měla malou mrtvici. Pokaždé si stihla zavolat sanitku a lékaři jí zachránili život. Ale nic se nezměnilo. Absolutně nic.
Lucie, moje dvojče, se kterým jsem byla celý život jako jedno tělo a jedna duše, dnes váží téměř 300 kilogramů. Je prakticky nepohyblivá. Celé dny a noci tráví v posteli. Odmítá udělat jediný krok. Odmítá mluvit s terapeutem. Odmítá vidět lékaře, pokud zrovna není v bezprostředním ohrožení života.
Její svět se smrskl na postel, internet a nepřetržitý přísun toho nejhoršího jídla. Smažené, tučné, sladké. Nechává si ho nosit od sousedů, staršího páru, který bydlí naproti.
Dříve jsem jí jídlo nosila já. Bydlím kousek od ní. Ale před pár lety mi došlo, že jí v podstatě pomáhám se zabíjet, a přestala jsem. Tehdy ještě dokázala dojít ke dveřím a převzít si jídlo od kurýrů z Dáme jídlo. Dnes už to nezvládne.
Naše rodina je v troskách. Otec má ranou fázi demence a rodiče se museli přestěhovat blíž ke specializovanému zařízení. Máma začala znovu pracovat, aby to finančně utáhli. Jsou na dně, fyzicky i psychicky. Bratr žije s rodinou pár hodin cesty odsud. Zůstala jsem na to sama. A ti sousedé.
Snažila jsem se s nimi mluvit. Vysvětlovala jsem jim, že Lucii svým „pomáháním“ zabíjejí. Nabízela jsem jim peníze na nákup zdravých potravin, abych jim ulehčila. Vzali si je. A koupili za ně další smažený sýr a sladkosti.
Když jsem je konfrontovala, sousedka se rozplakala. Prý Lucie dostane záchvat paniky, když jí řeknou ne. Jednou jí prý volala, že nemůže dýchat a že „vezme nůž a prostě to skončí“. Nic ji neuklidnilo, dokud jí nepřinesli konkrétní jídlo, na které měla chuť. Manžel pro něj musel odjet z práce.
Co mám dělat? Nemůžu je kontrolovat. Nemůžu být pořád u ní. Moje vlastní psychika je v troskách. Letos v létě jsem se zasnoubila a můj snoubenec se bojí, že mě stres ze sestry zničí. Má pravdu.
Nechápu to. Byly jsme si tak blízké. A pak, někdy po pětadvacítce, to začalo. Jako by jí na sobě přestalo záležet. Nikdy mi neřekla proč. Ani slovo vysvětlení.
Její tělo je zničené. Potřebuje pomoc sousedů, aby jí podali kbelík, do kterého se může vymočit z okraje postele. Nemůže se sama umýt, protože si na všechna místa na těle už nedosáhne. Její kůže, napnutá k prasknutí, je plná boláků a prasklin.
Po tom infarktu nám doktor na rovinu řekl: „Vaše sestra neumírá. Ona už umírá. Pokud bude pokračovat tímhle stylem, do konce roku bude mrtvá.“
Lucie to slyšela. A nic. Stále tvrdí, že její infarkt a mrtvice nemají s její váhou nic společného. Ona se prý vůbec necítí obézní. Všechno je podle ní v pořádku.
Díváme se, jak nám naše sestra, moje dvojče, umírá před očima. A jsme naprosto bezmocní.
Sledujete bezmocně, jak si váš blízký ničí život závislostí nebo sebezničujícím chováním? Jste v pasti strachu a zoufalství? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení první krok k nalezení síly.
