Článek
Máme partu šesti holek a jsme nerozlučné. Známe se už od střední školy a jsme si blízké jako sestry. Všechno děláme spolu, svěřujeme si všechna tajemství a podporujeme se. Jsme všechny mladé, myslím, že i docela hezké, a přesto máme jednu věc společnou. Všechny jsme nezadané. Dlouho jsem si myslela, že je to jen náhoda. Ale teď si začínám uvědomovat, že na slovech jednoho kluka, kterým jsem se dříve smála, je možná víc pravdy, než jsem si chtěla přiznat.
Před pár měsíci se mě jeden známý zeptal, proč jsem pořád sama. Upřímně jsem mu odpověděla, že nevím. A on se na mě podíval a řekl: „Já to vím. Je to kvůli tvým kamarádkám. Holky bez kluka si prostě navzájem kazí vztahy.“ Tehdy jsem se urazila a myslela si, že je to jen hloupá a namyšlená poznámka. Ale ta věta mi zůstala v hlavě. A v poslední době ji slyším čím dál tím častěji.
Začala jsem si totiž všímat jednoho vzorce, který se v naší partě neustále opakuje. Pokaždé, když si jedna z nás začne s nějakým klukem, scénář je vždycky stejný. Zpočátku jsou všechny kamarádky nadšené a podporují ji. Ale jakmile se ten vztah začne stávat vážnějším a kluk projeví skutečný zájem, spustí se lavina.
Najednou na něm začnou všechny hledat chyby. „Není to divné, jak se na tebe dívá? To je chodící problém,“ napíše jedna do naší společné skupiny na WhatsAppu. „Máš určitě na víc, holka,“ přidá se druhá. „Mně se zdá, že je trochu agresivní,“ napíše třetí. Během pár dní z toho normálního, fajn kluka udělají v našich očích hotového netvora.
A ta holka, která s ním chodí, nakonec podlehne. Tlak pěti nejlepších kamarádek je obrovský. Začne na něm také vidět jen ty chyby, které jí nasadily do hlavy, a po pár týdnech se s ním rozejde. A my všechny ji pak utěšujeme a říkáme jí, jak skvělé je, že je zase sama s námi. Že chlapi za to nestojí.
Přiznávám se, že jsem to udělala taky. Jedna z mých kamarádek si začala s mužem, kterému bylo přes čtyřicet, zatímco jí bylo sotva dvaadvacet. Tehdy jsem byla první, kdo jí říkal, ať se na to vykašle. Ale teď, když se na to dívám zpětně, si nejsem jistá, jestli to bylo jen kvůli tomu věku.
I mně se to stalo. Párkrát jsem se s někým seznámila a byla jsem nadšená. Ale jakmile jsem o něm začala mluvit s holkami, našly na něm tolik chyb, že mě to nakonec odradilo. Přesvědčily mě, že je lepší být sama, než být s někým, kdo není „dokonalý“.
A teď mi to konečně dochází. Ten kluk měl pravdu. My si navzájem bráníme ve štěstí. Možná to neděláme schválně. Možná je to jen strach, že když si jedna z nás najde vážný vztah, opustí naši partu a my ostatní zůstaneme samy. Možná je to jen nějaká podvědomá žárlivost. Ale výsledek je stejný. Šest mladých, hezkých holek, které by mohly být šťastné, ale místo toho jsou samy.
Už toho mám dost. Jsem unavená z toho věčného analyzování a hledání chyb. Jsem unavená z toho, jak se navzájem přesvědčujeme, že být sama je vlastně to nejlepší na světě. Není. Chci lásku, chci vztah. Chci mít někoho po svém boku.
A tak jsem se rozhodla. Příště, až potkám někoho, kdo se mi bude líbit, už jim to neřeknu. Nechám si to pro sebe. Alespoň na začátku. Chci dát tomu vztahu šanci, aniž by mi ho mých pět nejlepších kamarádek hned na začátku zničilo svými „dobře míněnými“ radami. Možná je to sobecké. Ale já mám pocit, že je to jediný způsob, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat.
