Článek
Je to zvuk šlapadel líně narážejících o molo a smíchu ozývajícího se přes vodu. Je to vzpomínka na mé vlastní dětství, na první letní lásky, na nekonečné prázdniny. A posledních patnáct let to byla i naše rodinná tradice. Každý rok, první týden v srpnu, jsme s manželem Tomášem a našimi dvěma dětmi, Nikolou a Danem, sbalili auto až po střechu a vyrazili do stejného kempu, do stejné malé, útulné chatky číslo sedm.
Pro nás to byl vrchol léta. Těšili jsme se na to celý rok. Na ranní koupání v chladné vodě, na odpolední lenošení na dece, na večerní procházky do Doks na zmrzlinu. Byly to dny bez stresu, bez plánů, jen takové líné plynutí času. A naše děti to, alespoň jsme si to mysleli, milovaly s námi. Máme alba plná fotek. Malý Dan, jak s kyblíčkem staví hrad z písku. Malá Nikola, jak s pýchou pózuje se svým prvním langošem. Jak se učí plavat, jak poprvé jedou na šlapadle. Mácháč byl součástí naší rodinné DNA.
Samozřejmě, v posledních letech jsme si všímali, že jejich nadšení trochu opadá. Místo stavění hradů už leželi na dece se sluchátky v uších. Místo nadšeného křiku se ozývalo pubertální mručení. Ale pořád s námi jeli. Brali jsme to jako přirozenou součást dospívání. Ani ve snu by nás nenapadlo, že by se téhle naší posvátné tradice chtěli vzdát.
Letos v květnu jsem s radostí v hlase oznámila u večeře: „Tak, děti, skvělá zpráva! Volala jsem paní Novotné a zamluvila jsem nám naši sedmičku na první týden v srpnu!“ Očekávala jsem alespoň nějakou vlažnou reakci. Místo toho nastalo hrobové ticho. Nikola, které bude šestnáct, a čtrnáctiletý Dan si vyměnili pohled plný čiré hrůzy, jako bych jim právě oznámila, že je posíláme na převýchovný tábor na Sibiř.
Pak se Nikola, jakožto mluvčí nespokojené mládeže, zhluboka nadechla. „Mami,“ začala opatrně, ale s pevným odhodláním v hlase. „My už letos na Mácháč nechceme jet.“ Zůstala jsem na ni zírat. „Jak to, že nechcete jet? Vždyť tam jezdíme každý rok!“ „No právě,“ odpověděla. „Jezdíme tam každý rok. Už je to nuda. A hlavně…“ odmlčela se a pak to řekla. To strašné slovo. „Je to trapný.“
To slovo mě zasáhlo jako facka. Trapný. Náš milovaný Mácháč, naše tradice, naše vzpomínky… jsou pro ni trapné. „Je to pro malý děti, mami,“ pokračovala nemilosrdně. „Všichni naši kamarádi jezdí k moři nebo na nějaký cool místa. Na fesťáky, do Berlína, kamkoliv. Nikdo nejezdí na čtrnáct dní k rybníku smažit se na sluníčku a jíst smažák.“
V tu chvíli se přidal i Dan, který dosud sbíral odvahu. „Přesně. My chceme jet na Ibizu.“ Zůstala jsem na něj nevěřícně koukat. „Na Ibizu? Dane, víš vůbec, kde je Ibiza a kolik to stojí?“ „No a co? Klára ze třídy tam byla loni s rodiči a říkala, že je to nejlepší místo na světě. Jsou tam párty, Djs, krásný holky…“ zasnil se. Adéla ho podpořila. „Nemusí to být zrovna Ibiza. Ale prostě někam, kde to žije. Ne do kempu, kde je největší zábava jít večer na záchod a doufat, že tam nepotkáš pavouka.“
Byla jsem v šoku. Podívala jsem se na Tomáše, čekala jsem podporu. Ale i on vypadal zaskočeně a zraněně. Snažili jsme se argumentovat. Mluvili jsme o penězích, o kráse české přírody, o tom, že je to naše rodinná tradice. Bylo to jako házet hrách na stěnu. Proti obrázkům z Instagramu, proti příběhům jejich kamarádů, proti mýtu o nekonečné párty na Ibize, nemělo naše nostalgické vzpomínání na komáry a studenou vodu žádnou šanci.
Ten večer a několik následujících dní byla u nás doma napjatá atmosféra. My, rodiče, jsme se cítili zrazení a odmítnutí. Jako by nám děti řekly nejen to, že nechtějí na Mácháč, ale že nechtějí být s námi. Že náš svět je pro ně malý, nudný a trapný. A ony se cítily nepochopené a frustrované. Uzavřely se ve svých pokojích a komunikovaly s námi jen v nejnutnějších případech.
S Tomášem jsme o tom mluvili dlouho do noci. „Nemůžeme je nutit,“ řekl nakonec. „Akorát bychom si to zkazili všichni. Byli by otrávení a my naštvaní.“ Měl pravdu. Věděla jsem, že má pravdu. Ale bylo tak těžké se té představy vzdát. Vzdát se té naší chatky číslo sedm, těch našich rituálů. Bylo to jako přiznat si, že jedna éra našeho života definitivně skončila.
Nakonec jsme udělali kompromis. Na Ibizu jsme samozřejmě nejeli. Ale ani na Mácháč. Našli jsme jakousi střední cestu – týdenní pobyt v apartmánu u Lipna, kde byly cyklostezky, vodní sporty a hlavně, slíbená dobrá Wi-Fi. Bylo to fajn, ale nebylo to ono. Chyběla tomu ta duše, ta patina našich společných vzpomínek.
Pár dní po návratu jsem při úklidu našla staré fotoalbum. Bylo plné fotek z Mácháče. Bára jako malá holčička s formičkami, Dan s pusou od borůvkových knedlíků. Listovala jsem těmi fotkami a cítila jsem obrovský smutek. Došlo mi, že rodinné tradice nejsou věčné. Mají svůj omezený čas. Fungují, dokud je svět dětí totožný se světem rodičů. V momentě, kdy se jejich světy začnou rozcházet, tradice umírají.
Náš Mácháč letos zemřel. A i když mě to bolí, vím, že je to přirozené. Nemůžeme naše děti držet v našem nostalgickém skanzenu. Musíme je nechat jít, aby si našly svá vlastní místa, na která budou jednou ony nostalgicky vzpomínat. A já jen doufám, že až jednou budou mít své vlastní děti, vezmou je třeba na Mácháč. A budou jim vyprávět, jak je to tam trapné. A budou u toho tajně šťastní.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
