Článek
Moje hudba byla příliš nahlas, kouř z mého grilu mu šel do oken, listí z mé jabloně mu padalo na jeho dokonale zastřižený trávník. Nikdy jsem ho neviděla se usmát. Až do minulé soboty.
Byl to jeden z těch nádherných, líných podvečerů na konci léta. Rozhodla jsem se, že si na zahradě udělám malý ohýnek a opeču si pár buřtů. Žádné velké grilování, jen jednoduché ohniště, pár polínek a klasické špekáčky nařezané jako ježci.
Když se nad naší kolonií začala linout ta nezaměnitelná, kouřová vůně praskajícího dřeva a opékaného uzeného masa, věděla jsem, že pan Hrubý se brzy objeví u plotu se svou obvyklou dávkou stížností. A taky že ano. Slyšela jsem kroky a připravila se na nejhorší.
Ale když jsem se otočila, neviděla jsem rozzlobeného mrzouta. U plotu stál pan Hrubý, ale jeho tvář měla úplně jiný výraz. Jen tam stál, mlčky, a nasával tu vůni. Jeho přísné rysy najednou změkly.
„Takhle…“ řekl a hlas se mu zlomil, „…takhle to vonělo, když jsem byl kluk. U dědy na chalupě u Sázavy. Vždycky jsme seděli u ohně a opékali buřty, dokud nebyly černé jako uhel.“
Podívala jsem se na něj pozorněji a k mému úžasu jsem viděla, že má v očích slzy. Ten věčně zlostný soused, ten postrach kolonie, plakal. V tu chvíli to nebyl pan Hrubý. Byl to malý kluk, ztracený ve vzpomínce na dětství, na dědečka a na bezstarostné letní večery.
Beze slova jsem vzala jeden opečený buřt, položila ho na krajíc čerstvého chleba s hořčicí a podala mu ho přes plot. Vzal si ho, s rukou se mu lehce třásl.
„Děkuju,“ zašeptal.
Ten večer jsme tam stáli, každý na své straně plotu, a v tichosti jedli své buřty. Nepotřebovali jsme žádná další slova. Ledová hradba, která mezi námi stála roky, se v kouři z malého ohně a ve vůni jedné vzpomínky tiše rozpustila.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
