Článek
S Eliškou jsme byli spolu tři roky a z toho rok a půl jsme spolu bydleli. Byli jsme do sebe blázni, všichni naši přátelé říkali, že jsme dokonalý pár. Měli jsme skvělou komunikaci a naplánovaný celý život. Před dvěma měsíci jsem dostal skvěle placenou práci, která by nás zajistila, a tak jsme začali plánovat svatbu, dům a děti. Eliška mi dokonce začala nenápadně naznačovat, že je čas na žádost o ruku. Netušila, že už to mám dávno v hlavě.
Spojil jsem se s jejími nejlepšími kamarády z dětství, Lenkou a Davidem. Pomohli mi vybrat prsten a potvrdili mi, že nápad požádat ji o ruku v pronajaté chatě uprostřed přírody bude milovat. Plán byl dokonalý. Lenka pozvala Elišku na sobotní „brunch“ do nové luxusní restaurace (což byla naše chata), aby měla záminku vzít si na sebe hezké šaty.
V sobotu ráno pro ni Lenka s Davidem přijeli. Jakmile odjeli, zavolal jsem kamarádovi, který už čekal za rohem, a vyrazili jsme na místo. Další kamarád už byl v chatě a připravoval vše přesně podle mých instrukcí – květiny, svíčky, skryté kamery, které měly všechno zaznamenat. Všechno bylo perfektní. Převlékl jsem se do obleku a čekal.
Cesta od nás trvá asi 40 minut. Čekal jsem, že se trochu zdrží, aby mi dali čas. Ale když ne Byli pryč už přes hodinu, začal jsem být nervózní. Poprosil jsem kamaráda, ať zkusí nenápadně zavolat Davidovi. Tři zmeškané hovory. Zkusil zavolat Lence. Zase nic. Srdce mi bušilo jako o závod.
Začal jsem je oba prozvánět já. Nic. V panice jsem nakonec zavolal Elišce. První hovor nezvedla. Při druhém to zvedla Lenka. Zeptal jsem se, jestli jsou v pořádku, proč nikdo nebere telefon. Byla dvě vteřiny ticho. A pak na mě začala ječet.
Ať se Elišce už nikdy neopovažuju zavolat, že jsem pro ni mrtvý. Že jsem hrozný člověk za to, co jsem jí „udělal“. Že už nikdy nechce vidět můj obličej. Než jsem stihl cokoliv říct, zavěsila. Zhroutil jsem se. Vůbec nic jsem nechápal, jen jsem brečel a kamarádi se mě snažili utěšit.
Krátce nato mi od Lenky přišla zpráva, že si večer přijdou pro Eliščiny věci a že Eliška nechce do bytu ani vkročit. Okamžitě jsem volal jejím rodičům – o žádosti o ruku věděli a po ní jsme k nim měli jet na oběd. Ani oni nic netušili. Zkusili jí zavolat, ale řekla jim jen, že teď nemůže mluvit.
Večer si Lenka s Davidem přišli pro věci. Mlčeli. Jen se zeptali, kde má Eliška sbaleno, a odnesli pár tašek. Zopakovali mi, že jestli se ji pokusím kontaktovat, nahlásí mě za obtěžování. Jen ta myšlenka, že bych mohl obtěžovat ženu, kterou miluju víc než život, byla k nesnesení.
Celou noc jsem nespal. Procházel jsem v hlavě každou vteřinu našeho vztahu a hledal odpověď. Jediné, co mě napadá, je, že mě podváděla a když zjistila, že ji chci požádat o ruku, zpanikařila a svým přátelům nalhala, že jsem já podvedl ji. Nedává to smysl, ale je to jediné vysvětlení, které mám.
Dnes jsme se měli zasnoubit. Měl to být první den zbytku našeho života. Místo toho nemám nic než ticho a otázky bez odpovědí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
