Článek
Místo, kde se scházela celá rodina, kde se slavily Vánoce a narozeniny a kde se všechny spory vždycky urovnaly u jednoho stolu. Babička byla tím tmelem, který držel naši rodinu pohromadě. Když před půl rokem zemřela, neztratili jsme jen milovanou osobu. Ztratili jsme naše centrum, náš přístav. A netušili jsme, jak rychle se ten přístav promění v bojiště.
Jsme tři sourozenci. Já, Jan, jsem ten prostřední, vždycky tak trochu pozorovatel. Moje starší sestra Jitka je ambiciózní, úspěšná manažerka žijící v Praze, zvyklá na to, že věci jdou podle ní. Můj mladší bratr Pavel zůstal v našem rodném městě, má malou firmu, která sotva prosperuje, a rodinu, kterou se snaží uživit. Naše vztahy byly vždycky korektní, i když trochu vzdálené, formované našimi odlišnými životními cestami. Ale dokud babička žila, byli jsme rodina.
Problémy začaly pár týdnů po pohřbu, když jsme se sešli u notáře. Babiččina závěť byla jednoduchá a spravedlivá. Dům, menší úspory a veškerý majetek se měl rozdělit rovným dílem mezi nás tři. Na papíře to vypadalo idylicky. V reálném světě se slovo „rovným dílem“ stalo rozbuškou pro válku.
První bitva se strhla o dům. Jitka, pragmatická a rychlá, okamžitě navrhla dům co nejrychleji prodat a peníze si rozdělit. „Je to nejčistší řešení,“ prohlásila. „Nikdo z nás tam bydlet nebude a peníze se nám všem hodí.“ Pavel se ale naježil. „Prodat? To přece nejde! Je to náš domov, vyrůstali jsme tam! Měli bychom ho nechat v rodině.“ Jitka se na něj pohrdavě podívala. „A kdo by se o něj staral, prosím tě? Ty? A z čeho bys nás vyplatil?“ Její slova byla jako jedovatý šíp. Trefila se přesně do jeho citlivého místa – jeho finanční situace. Pavel zrudl a začal křičet, že peníze nejsou všechno. Já jsem se je snažil uklidnit, navrhoval jsem různá kompromisní řešení. Bylo to marné.
Skutečné peklo ale nastalo, když jsme se o víkendu sešli v babiččině osiřelém domě, abychom začali třídit její věci. Ten dům, kdysi plný smíchu, byl najednou tichý a plný napětí. Chodili jsme po místnostech a atmosféra byla čím dál hustší. Začalo to nenápadně, lístečky se jmény, které jsme lepili na nábytek, který bychom si chtěli vzít. A pak to přišlo.
V obýváku, v prosklené vitríně, stál on. Babiččin svatební porcelánový servis. Starý, míšeňský, s cibulovým vzorem. Nebyl to žádný obrovský poklad, ale měl pro nás všechny obrovskou sentimentální hodnotu. Pamatovali jsme si ho z každé slavnostní večeře. A manželka mého bratra, Lenka, si na něj myslela už léta. Ale Jitka, která doma pořádala nóbl večeře pro své pražské známé, ho chtěla také.
„Tak tenhle servis si beru já,“ prohlásila Jitka s naprostou samozřejmostí a natáhla se, aby otevřela vitrínu. „Počkej,“ zarazil ji Pavel. „O tom jsme se ještě nebavili. Lenka by ho taky moc chtěla. My jsme tu s babičkou byli pořád, ty jsi přijela dvakrát do roka na Vánoce. Myslím, že máme větší právo na památku.“
A tím se protrhla stavidla. Z hádky o porcelán se stala ošklivá přehlídka starých křivd, závisti a sourozenecké rivality. „Ty jsi vždycky dostala všechno, protože jsi byla ta chytrá ve městě!“ křičel Pavel. „A ty jsi byl vždycky mámin mazánek, kterému všechno prošlo!“ oplácela mu Jitka. Jejich manželé a manželky do toho přilévali olej a já jsem mezi nimi stál a cítil jsem se naprosto bezmocně.
Hádali se o každou věc. O staré křeslo, ve kterém děda vždycky sedával. O obrazy. Dokonce i o stará fotoalba. Každý předmět se stal zbraní, symbolem minulé nespravedlnosti. Babiččin dům se změnil v bojiště. Láska a vzpomínky byly zapomenuty, nahradila je chamtivost a hořkost.
Vrcholem všeho byla ta poslední, nejhorší hádka. Jitka, ve snaze Pavla ponížit, řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu. „Tak si ten svůj zatracenej servis vezmi, když ho tak potřebuješ! Ať máš doma aspoň něco cennýho, když už nic jinýho v životě nemáš a nikdy mít nebudeš!“ V afektu přitom máchla rukou a shodila z vitríny jeden talířek. Ten se s ostrým cinknutím rozbil na tisíc kousků.
V tu chvíli jako by se zastavil čas. Všichni jsme zírali na ty střepy na zemi. Bylo to, jako by se právě rozbilo to poslední, co nás ještě drželo pohromadě.
Od toho dne spolu moji sourozenci nemluví. Dům jsme nakonec s velkými problémy prodali. Peníze jsme si rozdělili. Každý si odvezl pár kusů nábytku a krabic plných věcí, které teď leží někde ve sklepě. Ale to nejdůležitější jsme tam nechali. Nechali jsme tam naši rodinu.
Občas si sednu a prohlížím si tu jedinou věc, kterou jsem si z babiččina domu odnesl já. Malou, černobílou fotografii nás tří jako malých dětí, jak sedíme babičce na klíně a smějeme se. A říkám si, jak je možné, že ti tři usměvaví sourozenci se dokázali tak nenávidět kvůli pár malovaným talířům. Babička nám nezanechala jen dům a starý porcelán. Zanechala nám odkaz lásky a sounáležitosti. A my jsme ho, ve své malichernosti a chamtivosti, dokázali zničit během jediného víkendu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
