Článek
Vždycky jsem věděla, že jsem v naší rodině tak trochu jiná. Moji rodiče si mě adoptovali jako miminko, když si mysleli, že nemohou mít vlastní děti. Milovali mě, to ano, ale jejich láska byla klidná a tichá. Všechno se změnilo, když mi bylo osm let. Po letech snažení a neúspěšných pokusů o umělé oplodnění se stal „zázrak“. Narodila se jim biologická dcera, moje sestra Nikolka (10).
Od té chvíle se celý vesmír naší rodiny začal točit jen kolem ní. Byla to jejich vymodlená princeznička. Cokoliv chtěla, to dostala. Cokoliv udělala, bylo jí odpuštěno. Zatímco já jsem byla vedena k zodpovědnosti a skromnosti, Nikolka neznala hranice. Když jsem já dostala k narozeninám jednu hračku, ona jich dostala pět, jen tak. Samozřejmě jsem žárlila. A samozřejmě jsem byla za svou žárlivost trestána.
Jak Nikolka rostla, její chování se zhoršovalo. Kolem šesti let si plně uvědomila svou moc. Začala mi ničit věci, brát mi peníze z pokladničky, a co bylo nejhorší, nesnesla, když se pozornost upírala na někoho jiného. Stala jsem se jejím oblíbeným terčem. Rodiče její chování přehlíželi nebo omlouvali. „Je ještě malá,“ říkávali, i když už dávno malá nebyla.
Našla jsem si svůj způsob, jak přežít. Útěchu jsem našla ve škole, v kamarádech a v kroužcích. Zapsala jsem se na všechny možné sportovní a umělecké aktivity, jen abych nemusela být doma. Každé léto jsem trávila na brigádách nebo stážích, jen abych unikla té napjaté atmosféře a sestřině tyranii. Můj život se odehrával mimo zdi našeho domu.
Když mi bylo šestnáct, začala jsem chodit s Filipem. On a jeho rodina se pro mě stali skutečným domovem. Přijali mě s otevřenou náručí, bez podmínek a bez rozdílů. Trávila jsem u nich většinu času. Doma jsem se objevovala jen na pár hodin v týdnu, v podstatě jen pro čisté prádlo. Mým rodičům to nevadilo, naopak, zdálo se, že jsou rádi, že mají klid. A já si na to zvykla.
Minulý měsíc jsem měla maturitu. Byl to pro mě obrovský den, vyvrcholení všech těch let tvrdé práce. Byla to jedna z mála událostí, u které jsem si výslovně přála, aby tam moji rodiče byli. Aby viděli můj úspěch, aby na mě byli pyšní. Zdálo se, že i oni se těší. Slíbili, že přijdou, a pozvali i další příbuzné. Ale i tento den, který měl patřit mně, musela Nikolka zničit.
Její nejnovější posedlostí jsou malé plyšové panenky na klíče, nějaká módní značka zvaná Labubu. Sbírá je s fanatickou vášní. A přesně v den mé maturity objevila na internetu, že někdo v našem městě prodává extrémně vzácný kousek z limitované edice. Nikolka samozřejmě dostala hysterický záchvat, že ho musí mít okamžitě.
Jakýkoliv rozumný rodič by řekl, že se pro panenku zajede druhý den. Ale ne moji rodiče. Ti okamžitě sedli do auta a jeli na druhý konec města, aby své princezničce koupili hračku za více než osm tisíc korun. Můj maturitní dar od nich mimochodem činil tři a půl tisíce. Nejde mi o peníze, ale o ten princip.
Na slavnostní předávání maturitních vysvědčení dorazili tak pozdě, že už bylo po všem. Přišli ve chvíli, kdy jsme my, maturanti, nadšeně vyhazovali své čepice do vzduchu. Celý obřad, chvíli, kdy jsem kráčela přes pódium pro své vysvědčení, ten nejdůležitější okamžik, promeškali. Stáli tam s provinilými úsměvy a v ruce drželi tu hloupou panenku.
V tu chvíli jsem necítila vztek. Jen prázdnotu a obrovské, definitivní zklamání. To byla ta poslední kapka. Ignorovala jsem jejich volání a mávání. Po obřadu jsem se vyfotila s přáteli, s příbuznými, kteří dorazili včas, a s Filipovou rodinou. A pak jsem s Filipem a jeho rodiči odešla. Bez jediného slova na rozloučenou.
Od toho dne jsem se domů nevrátila. V podstatě jsem se nastěhovala k Filipovi. Rodiče mi neustále volali, psali zprávy plné omluv a výmluv. Dokonce přijeli k Filipovi domů a prosili mě, abych jim odpustila. Ale nejhorší na tom všem je, že si myslí, že mi jde o peníze.
Včera mi na účet přišly další dva tisíce korun s textovou zprávou: „Snad už se na nás nebudeš zlobit.“ Ten absolutní nedostatek pochopení mě bolí víc než cokoliv jiného. Nechápou, že mi nezlomili srdce penězi, ale tím, že mi jasně ukázali, jak málo pro ně znamenám.
Jsem opravdu zlá, když s nimi teď nemluvím a odmítám se vrátit? Možná v jejich očích ano. Ale jak mám mluvit s někým, kdo si myslí, že zlomené srdce se dá spravit penězi? Tohle nebylo o panence ani o financích. Bylo to o tom, že v den, který měl být jen a jen můj, mi dali bez obalu najevo, že pro ně budu vždycky až ta druhá. A s tímto vědomím se už domů vrátit nedokážu.
