Článek
Před půl rokem se mé sestře Janě porouchalo auto. Její vlastní vinou. Mechanik jí řekl, co je potřeba opravit, ale ona jeho rady ignorovala a jezdila dál, dokud motor prostě neumřel. Chtěla jsem být dobrá sestra, a tak jsem jí nabídla svou starou, ale spolehlivou Fabii. Já to do práce zvládnu na kole, ona potřebuje dojíždět.
Jenže z dočasné výpomoci se stal trvalý stav. Jana si auto neopravila. Vždycky tvrdila, že šetří, ale jakmile jí přišla výplata, peníze zmizely na oblečení a víkendové akce. Naši jí dokonce nabídli půjčku na opravu, ale odmítla. Moje velkorysost se pro ni stala samozřejmostí. Půjčovala si auto na celý den i noc, neustále jsem musela doplňovat benzín a brala si ho i ve chvílích, kdy jsem jí výslovně řekla, že ho budu potřebovat.
Nedávno se mi změnily směny. Začala jsem pracovat v pekárně, což znamená vstávat ve tři ráno. Představa, že pojedu deset kilometrů na kole v absolutní tmě, mě opravdu nelákala. Dala jsem tedy Janě jasné a férové ultimátum: máš třicet dní na to, abys mi vrátila náhradní klíč. Pak konec.
To bylo před dvaatřiceti dny. Dnes ráno, dva dny po termínu, jsem se probudila na budík ve tři. Podívala jsem se z okna a parkovací místo bylo prázdné. Věděla jsem to hned. Jana musela vstát schválně přede mnou, aby mi auto vzala.
Zavolala jsem jí. „Jano, okamžitě to auto vrať,“ řekla jsem do telefonu. Bez jediného slova to zavěsila. V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo. Tohle už nebyla sesterská rozepře. To byla drzost nejvyššího kalibru.
Vytáčela jsem číslo 158 s naprosto ledovým klidem. Oznámila jsem krádež svého vozidla. Popsala jsem auto, dala jim jméno své sestry.
O půl hodiny později ji zatkli. Rodiče pro ni museli jet na služebnu a zaplatit kauci. Teď mi celá rodina volá a píše, že jsem zašla příliš daleko. Že jsem neměla volat policii. Že jsem ji měla nechat být.
Sestra teď čelí obvinění z neoprávněného užívání cizí věci a hrozí jí, že přijde o práci, pokud bude odsouzena. Všichni jsou na mě naštvaní. Prý jsem ji zničila život kvůli autu.
Ale já necítím žádnou vinu. Cítím jen úlevu. Dala jsem jí několik šancí. Varovala jsem ji. Prosila jsem ji. Ona si vybrala mě ignorovat, zneužívat a nakonec mi plivla do tváře. Tohle nebylo o autě. Bylo to o respektu. A ten si, na rozdíl od mé sestry, zasloužím.
Byla Klářina reakce přehnaná, nebo si její sestra takovou lekci zasloužila? Kde je hranice mezi rodinnou pomocí a zneužíváním? Podělte se o svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz.
