Článek
Ten smích mi utkvěl v paměti z každé rodinné oslavy. Stačilo, aby táta vytáhl staré, lehce zažloutlé album s fotkami z devadesátek, nalistoval pár stránek a už to jelo. „Podívejte se na tu naši treperendu,“ říkával a ukazoval na fotku malé holčičky s pusou upatlanou od přesnídávky a plenou tak nacucanou, že ji gravitace táhla ke kotníkům. Tou holčičkou jsem byla já.
Vždycky jsem se smála s nimi. Přišlo mi to roztomilé, jako důkaz mého nespoutaného dětského ducha. Důkaz, že jsem byla živé dítě. Teď už vím, že to byl důkaz něčeho úplně jiného.
Tohle všechno se mi v hlavě přetočilo včera večer. Moje dvouletá Anička spala v postýlce, s vlásky voňavými po dětském šamponu a v čistém pyžamku. Dívala jsem se na ni, na to dokonalé, milované stvoření, a zalila mě taková vlna lásky, až se mi z toho zatočila hlava. A pak jsem si na něco vzpomněla.
Minulý týden jsem měla chřipku. Ne rýmu, ale opravdovou, poctivou chřipku, kdy je vám tak zle, že i cesta na záchod je výkon hodný olympijské medaile. Jeden den, v tom nejhorším horečnatém deliriu, se stalo, že Aničce protekla plena. Byla plná, těžká a sklouzla jí trochu níž. Všimla jsem si toho pozdě, možná po hodině. A ten pocit studu a selhání, který mě v tu chvíli zaplavil, byl naprosto zdrcující. I v horečce jsem okamžitě letěla pro čistou a styděla se, že jsem to na chvíli dopustila.
A vtom mi to došlo. Ten záblesk prozření byl tak ostrý, až to fyzicky zabolelo.
Ta fotka v albu. Ta „vtipná“ historka. To nebylo jednou. To nebyla výjimka, protože máma měla zrovna horečku. To byl zjevně můj standardní stav.
Ta plena u kolen nebyla roztomilá. Znamenala, že jsem hodiny trávila ve vlastní špíně. Ty rozcuchané vlasy nebyly znakem rebela. Znamenaly, že se nikdo neobtěžoval vzít do ruky hřeben. Ta upatlaná pusa nebyla momentka před koupelí. Znamenala, že s ní nikdo nespěchal, a tak to prostě zůstalo.
Dívala jsem se na svou spící dceru a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Jak to někdo může udělat vlastnímu dítěti? Jak se na něj může dívat a nevidět? Jak ho může milovat tak málo, že ho nechá zanedbané?
Ta historka nebyla vtipná. Byla to obžaloba. A moji rodiče ji po desetiletí vyprávěli jako nejlepší anekdotu. Ten starý rodinný příběh pro mě včera zemřel. A s ním i kus iluze o dětství, které jsem si myslela, že jsem měla.
Stalo se vám, že jste se na vlastní minulost podívali novýma očima? Máte příběh, který změnil váš pohled na rodinu? Ozvěte se mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o něj. Možná zjistíte, že v tom nejste sami.
