Článek
Nejdřív bych chtěla poděkovat za tu vlnu podpory, která se strhla po mém prvním dopise. Četla jsem každý vzkaz a v době, kdy jsem se cítila naprosto neviditelná, jste mi dali pocit, že na světě nejsem sama. Děkuju. Dlouho jsem se odmlčela, musela jsem posbírat zbytky sil a chránit to jediné, co mi zbylo. Mého syna Marka.
Když si můj manžel Tomáš vzal život, myslela jsem, že horší už to být nemůže. Mýlila jsem se. Jeho matka Věra, moje tchyně, se totiž rozhodla, že jediným lékem na její žal je zmocnit se mého dítěte. Místo aby truchlila se mnou, začala spřádat plány, jak mi Marka, poslední živou vzpomínku na Tomáše, vzít.
Poslední kapkou, která mě donutila jednat, byla její přímá výhružka. Nebylo to v afektu, nebylo to mezi řečí. Řekla mi to do očí s ledovým klidem, který mě děsí dodnes. Že jestli se nevzpamutuju a nebudu fungovat podle jejích představ, prostě si pro Marka jednoho dne přijde a odveze ho někam, kde ho už nikdy v životě nenajdu. V tu chvíli jsem věděla, že musím pryč. Okamžitě.
Přes Vánoce jsem našla azyl u Aleny, mé nejlepší kamarádky, se kterou jsme vyrůstaly v dětském domově. Je to moje jediná skutečná rodina. Sbalila jsem jen to nejnutnější pro sebe a pro malého, a uprostřed noci jsme zmizely. Nechala jsem za sebou celý svůj život, byt, vzpomínky… všechno. Jen abych ochránila svého syna.
Teď bydlíme daleko. Nikdo, kromě mé právničky, neví kde. Zařizuju si nový život v cizím městě, kde nikoho neznám. Jsou dny, kdy je to ticho v pronajaté garsonce tak nesnesitelné, až to fyzicky bolí. Jsou dny, kdy nepromluvím s jediným dospělým člověkem a jenom mechanicky přebaluju, krmím a chovám.
Veškerou komunikaci s Věrou řeší výhradně moje skvělá právnička. Vytvořila mezi námi neprostupnou zeď, a i když vím, že tchyně zuří, já mám konečně pocit, že můžu v noci spát, aniž bych se třásla strachy při každém zvuku z chodby. Je to křehký pocit bezpečí, ale držím se ho jako záchranného lana.
Je to pořád neuvěřitelně těžké a nevím, co přinese zítřek. Ale pak se podívám na Marka, jak spí v postýlce, jak se na mě poprvé usmál nebo jak pevně svírá můj prst svou malou ručičkou. A vím, že musím bojovat dál. Dýchám pro něj. Každý den, kdy je zdravý a v bezpečí se mnou, je moje malé vítězství nad temnotou, která se nás snažila pohltit.
Každý příběh má svou váhu a ten váš si zaslouží být slyšen, i když je plný bolesti. Pokud cítíte, že by vám sdílení pomohlo, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Jsem tu, abych naslouchala.
