Článek
Potřebovala jsem test na tuberkulózu kvůli praxi v rámci postgraduálního studia. Běžná rutina. Zašla jsem na polikliniku, kam chodím odjakživa. Věděla jsem, že tam jako sestřička pracuje Tereza, kamarádka mé mladší sestry Báry. Krev mi ale bral někdo jiný, takže jsem to neřešila.
O pár dní později mi volá Bára. „Ahoj, hele, jen abys věděla, Terka říkala, že máš pozitivní tBC,“ vychrlila do telefonu, jako by mi oznamovala, že venku prší.
Zůstala jsem stát jako opařená. Ne kvůli té diagnóze – vím, že pozitivní test neznamená hned aktivní nemoc. Ale kvůli tomu, jak se to dozvěděla. Někdo se jí hrabal v mé zdravotní kartě a bez skrupulí to vytroubil dál.
Vím, že sdílení zdravotních údajů je absolutní tabu, chrání to zákon a etický kodex. Sestřička, která něco takového udělá, může okamžitě přijít o místo.
Zavolala jsem Báře zpátky a vynadala jí. Ne za to, že mi to řekla, ale za to, že Tereza něco takového vůbec udělala. Bára se začala omlouvat, prý ať z toho nedělám drama, že nechce mít s Terezou problémy. Korunu tomu nasadila, když přiznala, že o mém „tBC“ mluvila na nějaké páteční párty. Bylo mi zle.
Chtěla jsem to nechat být. Kvůli sestře. Kvůli tomu, že nechci nikomu ničit život kvůli jedné blbé informaci. Jenže pak mi Bára zavolala znovu. A tentokrát zněla vyděšeně.
Prý se jí Tereza s něčím svěřila. Jejich společná známá byla nedávno na stejné poliklinice a výslovně si vyžádala, aby u jejího vyšetření nebyla Tereza. A co udělala Tereza? Ze msty a čiré zvědavosti si pak schválně našla její kartu, pročetla si všechny její výsledky a zprávy, aby zjistila, co ta holka „tají“.
A v tu chvíli se to ve mně zlomilo.
Tohle už není jen hloupý drb. Tohle není jen jeden prohřešek. Tohle je vzorec chování. Zlomyslné, nebezpečné zneužití moci, kterou jako zdravotník máte. Ta holka má v rukou ty nejcitlivější informace o lidech z celého našeho okolí a očividně nemá žádné zábrany je použít pro pobavení nebo ze msty.
Najednou to dilema dostalo úplně jiné rozměry. Bára už taky nechce mlčet. Obě víme, že někdo takový by neměl pracovat ve zdravotnictví. Je to časovaná bomba. Co když příště vyzradí něčí onkologickou diagnózu? Nebo informaci o pohlavní nemoci?
Ale co mám dělat? Mám jít na polikliniku a oficiálně si stěžovat? Tím Tereze pravděpodobně zničím kariéru. Je jí dvaadvacet. Dostane černý puntík a v oboru si už možná nikdy neškrtne. Chci mít na svědomí zničený život mladé holky?
Nechci.
Ale chci mít na svědomí to, že jsem nic neudělala, až se příště někomu dalšímu bude hrabat v kartě ze msty nebo pro zábavu? To už vůbec ne.
Ta zodpovědnost mě drtí. Mám právo někoho soudit a odsoudit k profesní smrti? Nebo mám povinnost chránit ostatní pacienty před někým, kdo naprosto selhal v základním principu své profese? Každá volba je špatná a já nevím, kterou z nich si vybrat.
(A jen pro pořádek, s tou tuberkulózou – další testy ukázaly, že je latentní. Není aktivní ani nakažlivá, ale musím brát léky. Další citlivá informace, kterou teď díky Terezce ví půlka Brna.)
Stali jste se svědky neetického chování, u kterého nevíte, zda ho nahlásit? Podělte se o své dilema na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší rozhodnutí to, které je správné.
