Článek
S mojí nejlepší kamarádkou Zuzanou se známe přes dvanáct let. V říjnu se vdává a já se za ni upřímně raduju. Jenže ta radost se v posledních týdnech začala měnit v něco ošklivého. V hořkost a vztek.
Zuzana si za svědkyni vybrala kamarádku z vysoké, která dostala na starost zorganizování rozlučky se svobodou. Navrhla jediný víkend. V Bratislavě. Pro mě, která bydlím v Praze, to znamená osm hodin cesty. A ten víkend? Ten je pro mě ten nejhorší v celém roce.
Dělám si postgraduál a přesně ten víkend mám termín na odevzdání klíčových skupinových projektů a skládám státnice. K tomu všemu pracuji jako terapeutka ve škole a je to první školní týden. Absolutní peklo.
Jakmile jsem to zjistila, okamžitě jsem Zuzaně napsala dlouhý, omluvný e-mail. Vysvětlila jsem situaci, navrhla několik jiných víkendů, kdy bychom to mohly spolu oslavit, a omlouvala se, jak jen to šlo.
Přišla mi zpátky ledová odpověď. Že „každý má moc práce“, ale myslela si, že zrovna já to pochopím, když jsem se sama nedávno vdávala. A že ona na všech mých předsvatebních akcích byla.
Proti radě mého manžela i mé terapeutky, se kterou se zrovna učím v tomhle mém hektickém období říkat „ne“, jsem se zlomila. Jsem od přírody ten typ, co chce všem vyhovět. Souhlasila jsem, že to nějak zařídím.
Zařídila. Vymodlila jsem si dřívější termíny zkoušek, pracovala jsem po nocích na projektech, abychom je s mou skupinou stihli dokončit dřív.
A teď je pondělí. Rozlučka je tento víkend. Za čtyři dny. A já nemám jedinou informaci. Nevím, kde budeme spát. Nevím, jaký je program. Nevím, kolik to bude stát. Svědkyně na mé e-maily nereaguje.
V zoufalství jsem musela napsat přímo Zuzaně. A její odpověď mě dorazila. Nejenže taky nic neví, ale ještě se mě zeptala, jestli bych po příjezdu nemohla odvézt pár holek z Bratislavy na jiné místo, což by k mé osm hodinové cestě přidalo další dvě.
Nemám tušení, kdy a kde budu mít Wi-Fi, abych mohla zkontrolovat náš skupinový projekt. Už teď si musím brát volno v práci v prvním školním týdnu. To všechno pro party, o které nikdo nic neví.
Moje původní odhodlání to prostě přetrpět a nedělat drama se rozplynulo. Cítím jen hořkost. Mám pocit, že moje oběť není jen neoceněná, ale je brána jako samozřejmost. A chci, aby to věděla. Ale jak jí to mám říct, aniž bych způsobila hádku těsně před svatbou? Mám mlčet a nechat v sobě ten jed, aby otrávil naše přátelství navždy?
Museli jste taky někdy překročit vlastní hranice, abyste někomu vyhověli, a pak toho hořce litovali? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší říct „ne“ právě těm, které máme nejraději.
