Článek
Bára (30) a já (28). Známe se odjakživa. Vyrůstaly jsme na jednom sídlišti v Hradci, chodily na stejnou základku a když jsem po vysoké hledala práci v Praze, byla to ona, kdo mi řekl o volném místě v jejich firmě. Dala jsem na ni, poslala životopis a klaplo to.
Jsme malá firma, spíš takový mužský kolektiv, takže jsme se s Bárou okamžitě staly nerozlučnou dvojkou. Taková naše malá holčičí aliance. Každý den společné obědy v kantýně, kafíčka v kuchyňce a nekonečné drby u kopírky. Všichni v kanclu nás znali jako „ty dvě“.
Před rokem se zasnoubila se svým dlouholetým přítelem a já z toho měla snad větší radost než ona. Zářila štěstím a já jí to tak přála. Zasloužila si to.
Pár let zpátky si totiž prošla peklem. Během jednoho roku jí zemřeli oba rodiče a ona byla úplně na dně. Pamatuju si, jak mi týdny v kuse plakala na rameni. Poslouchala jsem, utěšovala a dělala jsem za ni i uzávěrky, aby si mohla brát volno a nemusela se stresovat z práce. Prostě cokoli, co kamarádky dělají.
Takže vidět ji teď tak šťastnou a plnou života byl balzám na duši. A samozřejmě, že od zásnub se nemluvilo o ničem jiném než o svatbě. Věděla jsem každý detail. Barvu ubrusů, příchuť dortu, playlist na večerní párty. Probíraly jsme to u oběda snad každý den.
Když s nadšením zamluvila místo obřadu, byla celá bez sebe. Ale kde to bude, to mi za žádnou cenu nechtěla prozradit. „To bude překvapení, až ti přijde oznámení,“ smála se tajemně.
Její velký den je za dva týdny. A já už dávno přestala kontrolovat schránku a čekat na pozvánku s překvapením.
Vím naprosto přesně, kdy oznámení rozesílala. Líčila mi do detailu, jak je osobně roznášela. Pár jich donesla i do práce našim kolegům. Denně mi ukazuje, co všechno si lidi zarezervovali z jejich svatebního seznamu na Mall.cz.
Je mi trapné to přiznat, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc to bolí. Je to velká svatba. Pozvala i lidi z práce, o kterých jsem ani netušila, že se s nimi víc baví.
Neřekla ani slovo o tom, proč nejsem zvaná. A já se teď cítím příliš poníženě na to, abych se zeptala. Připadám si jako idiot. Byla to facka, která mi otevřela oči. Myslela jsem si, jak jsme blízké kamarádky, a teď zjišťuju, že to tak asi nikdy nebylo.
Od té doby, co mi to došlo, jsem začala naše přátelství pitvat. A docházím k děsivému zjištění. Záleží jí na mně vůbec?
Dokážu si vybavit stovky situací, kdy jsem jí pomáhala, naslouchala, bránila ji před kolegy. I úplné drobnosti. Když někdo přinesl do práce domácí koláčky a ona zrovna seděla na poradě, vždycky jsem jí jeden schovala, aby nepřišla zkrátka.
Ale za boha si nemůžu vzpomenout na jediný okamžik, kdy by udělala ona něco podobného pro mě.
Najednou si všímám, že když spolu mluvíme, ona mě vůbec neposlouchá. Jakmile domluvím, plynule naváže na to, co říkala předtím, jako bych ani nepromluvila. Když se náhodou stočí řeč na mě, jen tak pokývá hlavou a rychle otočí konverzaci zpátky k sobě.
Začínám si myslet, že jsem jí naprosto ukradená. Že jen potřebuje někoho, na koho může mluvit. Nějaké publikum, které jí bude přitakávat. A je úplně jedno, kdo v tom publiku sedí.
Investovala jsem do tohohle přátelství tolik let a energie. A tenhle pocit, že jsem byla jen zneužitá, mě řeže zaživa. Najednou je mi v práci neuvěřitelně osaměle, protože ona byla moje jediná kamarádka.
Přestala jsem s ní chodit na obědy. Kdykoli se se mnou snaží dát do řeči, slušně a rychle konverzaci utnu a vrátím se k práci. Zdá se, že si ničeho ani nevšimla.
Pořád jí přeju všechno dobré. Pořád mám radost, že se její život obrátil k lepšímu a je šťastná. Ale já jsem se ztratila. Nevím, jestli nejsem přehnaně vztahovačná, protože mě to zranilo, nebo jestli mám vůbec právo se tak cítit. Vždyť seznam hostů není nafukovací. Ale tohle je jiné. Tohle bolí. A já nevím, jestli z tohohle existuje cesta zpátky.
Prožili jste něco podobného? Máte příběh, o který byste se chtěli podělit s ostatními? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš vyberu pro příští článek.
