Článek
Minulou sobotu jsem se vdala za nejlepšího chlapa na světě! Ještě v pondělí jsme se s mým manželem Jakubem vznášeli na obláčku štěstí a všechno nám přišlo zalité sluncem. V této povznesené náladě jsme si mysleli, že je skvělý nápad jít na večeři k jeho rodičům. Velká chyba. Nebo vlastně… možná ta nejlepší chyba vůbec.
Zazvonili jsme u dveří jejich domu. Otevřela nám moje tchyně Jana. Já jsem na sobě měla obyčejné letní šaty, byla jsem normálně nalíčená, vlasy stažené do culíku. Prostě normální holka, žádná nevěsta v načančaných šatech s profesionálním make-upem.
Jana si mě sjela pohledem od hlavy až k patě. Tím svým typickým, kritickým pohledem. Chvíli mlčela a pak s předstíranou sladkostí v hlase pronesla: „Jéé, Klárko… teda, před osmačtyřiceti hodinami ti to slušelo daleko, daleko víc…“
Vzduch na vteřinu zhoustl. Viděla jsem v jejích očích to malé, škodolibé vítězství. Ten pocit, že mi právě píchla do mé šťastné bubliny. Čekala, že se urazím, nebo že mi zkazí náladu.
Jenže bublina nepraskla. Bez jediného zaváhání jsem se na ni usmála stejně sladce jako ona na mě. A s tou největší lehkostí jsem odpověděla: „Jé, děkuju, Jani. Tobě taky!“
Ten moment, co následoval, byl k nezaplacení. Zlatý hřeb večera. Můj manžel Jakub a můj tchán Petr, kteří stáli za ní, prostě vyprskli smíchy. Byl to takový ten upřímný, nezastavitelný záchvat smíchu.
A výraz mé tchyně? Ten se během jediné sekundy změnil ze samolibého úšklebku na masku čiré, neskrývané zuřivosti. Nasadila ten svůj klasický, naštvaný výraz a rty stiskla do úzké čárky.
Cítila jsem se naprosto skvěle. Byl to malý, bezvýznamný okamžik, ale pro mě znamenal všechno. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomila, že přesně takhle se s ní dá jednat. A co je nejdůležitější – že můj muž mi vždycky bude krýt záda. A smát se se mnou.
Povedl se vám někdy podobně dokonalý slovní smeč? Podělte se o své nejlepší pohotové odpovědi a vtipné rodinné historky na pribehy.kral@seznam.cz.
