Článek
Můj manžel Tomáš (31) a já jsme nikdy nebyli tak rozzuření a bezmocní zároveň. Vztek se ve mně vařil jako v papiňáku a Tomáš jen tiše seděl u stolu a díval se do prázdna. V jeho očích byla bolest, jakou jsem u něj nikdy neviděla.
Tomáš má z dob studií na střední patnáctiletou dceru Veroniku. S její biologickou matkou, Gábinou (30), se rozešli krátce po jejím narození. Gábina se nikdy nenaučila dospěle rozhodovat a její životní styl připomíná spíš nekonečnou party než život zodpovědné matky.
Veronika proto vyrůstala většinu života u nás, v našem řadovém domku v Uhříněvsi. Snažili jsme se jí dát stabilitu a jasná pravidla. Žádní kluci v pokoji, žádné večírky do noci. Tomáš si totiž v mládí prošel peklem a přísahal, že jeho dcera nebude opakovat jeho chyby.
Všechno se zlomilo před dvěma lety, když se nám narodil syn Matýsek. Veronika začala žárlit a najednou jí naše pravidla přišla příliš těsná. Rozhodla se, že chce žít u své matky v Mostě. Gábina, která se o dceru prvních pět let vůbec nezajímala, ji s radostí přivítala. Žádná pravidla, žádné povinnosti. Dokonalý ráj pro puberťačku.
Soud nám i přes naše protesty nařídil střídavou péči. Každý náš pokus o zvrácení byl marný. Posílali jsme Veroniku do světa bez hranic a modlili se, aby se nevrátila zničená.
Před pár dny, těsně předtím, než se měla Veronika vrátit k nám, Gábina zavolala. Prý je Verča nějaká divná. Pořád jen spí, je unavená, bolí ji svaly. „Asi nějaká viróza,“ pronesla do telefonu tím svým lehkovážným tónem.
Tomáš zpozorněl. „Okamžitě s ní jeď k doktorovi,“ přikázal jí. Gábina se zdráhala, ale nakonec souhlasila.
O dvě hodiny později volala znovu. Nebyla to viróza.
Naše patnáctiletá holčička, naše Veronika, je v sedmnáctém týdnu těhotenství.
Svět se zastavil. Slyšela jsem jen vlastní krev pulzovat v uších. Tomáš seděl na židli jako zkamenělý. Jeho nejhorší noční můra se právě stala skutečností.
A Gábina? Ta v tom neviděla absolutně žádný problém.
„No tak je v tom, no,“ slyšela jsem její hlas z telefonu, který Tomáš málem rozmáčkl v dlani. „Hele, já to taky zvládla, a jaká je Verča super holka, ne? Aspoň bude mladá mamina, bude si s prckem rozumět.“
V tu chvíli jsem jí telefon vytrhla. „Ty jsi to zvládla?“ křičela jsem do sluchátka. „Ty, která jsi ji prvních pět let neviděla a pak ji měla jen na víkendy, kdy se ti to hodilo? To Tomáš ji vychoval! To on platil, on se staral, on s ní psal úkoly a chodil na třídní schůzky, zatímco ty jsi lítala po barech!“
Položila to.
Teď tu sedíme v tichu našeho obýváku, který najednou působí cize a chladně. Veronika je tak daleko v těhotenství, že už není moc co řešit. Jsme v pasti.
Tomáš se ani nehne. Jen se dívá před sebe a já vím, na co myslí. Celý život dřel, aby své dceři zajistil lepší start, než měl on sám. Aby nemusela bojovat, aby měla bezstarostné dospívání, aby studovala a něco dokázala.
Všechna jeho snaha, všechny jeho oběti, teď leží v troskách. A to všechno kvůli jedné nezodpovědné ženě, která si plete život s epizodou v seriálu Ulice.
Řešíte ve své rodině složitou situaci a máte pocit, že jste na to sami? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže už jen to, že svůj osud svěříte někomu dalšímu.
