Článek
Celý pátek jsem v práci odpočítávala minuty. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: víkendový wellness pobyt v Poděbradech, na který jsem šetřila poslední tři měsíce. Představovala jsem si vířivku, masáže a hlavně to božské ticho, daleko od ruchu Prahy a věčně zvonícího telefonu.
Když jsem konečně dorazila do hotelu, cítila jsem, jak ze mě opadává stres. Vzduch voněl chlórem z bazénu a čistotou. Na recepci seděla milá, usměvavá slečna, která mi s přáním hezkého pobytu předala kartu od pokoje. Všechno bylo dokonalé.
S pocitem blaha jsem táhla svůj levný kufr z hypermarketu do druhého patra. Už u dveří pokoje jsem věděla, že to bude paráda. Otevřela jsem, udělala dva kroky dovnitř a v tu chvíli se to stalo.
Kolečko kufru se zaseklo o hranu koberce, kufr se nešikovně převrátil a jeho plastová rukojeť, která se už nějakou dobu povážlivě viklala, udeřila s ošklivým křupnutím přímo do středu obrovské ploché televize na stolku.
Zůstala jsem stát jako opařená. Na obrazovce nebylo na první pohled nic vidět. S bušícím srdcem jsem sáhla po ovladači a televizi zapnula. Na vteřinu probliklo logo výrobce a pak… se přes celou obrazovku rozlila pavučina barevných prasklin. Bylo to horší než zlý sen.
Obrazovka byla naprosto zničená. Bylo jasné, že tohle nepůjde opravit. Tohle bude na výměnu. V hlavě mi okamžitě naskočila kalkulačka. Kolik taková televize může stát? Pět tisíc? Deset? Možná i víc! Celý můj našetřený rozpočet na víkend by byl v háji. Možná bych si musela i půjčit.
Srdce mi spadlo až do kalhot a cítila jsem, jak mi po zádech stéká kapka studeného potu. Co mám dělat? Mám se přiznat? Zaplatit škodu a strávit víkend o suchém rohlíku a vodě z kohoutku, zatímco budu poslouchat sousedy, jak si užívají v sauně?
V tu chvíli se ve mně probudil malý, ale odhodlaný ďáblík. Je to obrovský hotelový řetězec. Určitě jsou pojištění proti všemu možnému. Pro ně je to jen položka v účetnictví. Pro mě by to byla finanční katastrofa.
Rozhodnutí padlo během několika vteřin. Narovnala jsem se, zhluboka se nadechla a nasadila svůj nejnevinnější a nejvíce zklamaný výraz. Sešla jsem zpátky dolů na recepci.
Slečna se na mě stále mile usmívala. „Máte nějaké přání, paní Klárová?“ zeptala se ochotně.
„Dobrý den, omlouvám se, že obtěžuji,“ začala jsem s předstíranou lítostí v hlase. „Právě jsem přišla na pokoj a chtěla jsem si pustit televizi, ale zdá se, že je rozbitá. Obrazovka je celá popraskaná.“
Sledovala jsem její reakci. Ani na vteřinu nezaváhala. Její úsměv se jen změnil z veselého na omluvný.
„Ježíš, to se moc omlouváme! To se samozřejmě nemělo stát. Hned zítra ráno pošleme údržbáře, aby ji vyměnili za novou. Děkujeme, že jste nám to takhle hned nahlásila,“ řekla a zapsala si poznámku do počítače.
Cítila jsem obrovskou vlnu úlevy, tak silnou, až se mi podlomila kolena. Jen jsem přikývla, poděkovala a vrátila se na pokoj. Zbytek víkendu byl fantastický, ale pokaždé, když jsem se podívala na tu novou, nablýskanou televizi, kterou mi tam v sobotu dopoledne dva mlčenliví údržbáři nainstalovali, píchlo mě u srdce.
Trochu se stydím. Ale jen malinko.
Udělali jste někdy něco podobného? Máte malé tajemství, které vám ušetřilo spoustu starostí? Podělte se se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš si přečteme příště.
