Článek
S manželem Erikem jsme svoji pět let. Máme čtyřletou dceru Kačenku. Oba máme náročnou práci, ale já jsem spisovatelka a většinou pracuji z domova nebo z malé kanceláře, kterou mám kousek od bytu. Asi před půl rokem jsme přijali chůvu, Olenu, která s námi bydlí. Je to úžasná žena z Ukrajiny, naprosto neuvěřitelná ve své práci a upřímně, stala se součástí naší rodiny.
Před pár dny jsme jeli všichni tři autem. Kačenka se na zadním sedadle najednou otočila a povídá: „Chcete slyšet, jak mluvím jako Olena?“ A spustila pár slov ukrajinsky! Sice nemluvím plynně, ale poznám dost na to, abych věděla, že to nejsou jen nějaké vymyšlené žvásty. Byla jsem ohromená a nadšená. Chválila jsem ji, ať jen pokračuje, že je skvělá. Manžel nic neřekl, ale v tu chvíli jsem tomu nepřikládala žádnou váhu.
A teď, právě před chvílí, za mnou do kanceláře přišla Olena. Erik se zrovna vrátil domů a převzal si Kačenku. Byla neobvykle tichá, což u ní není zvykem. A pak se mi začala omlouvat.
Omlouvala se, že učila Kačenku ukrajinsky bez našeho svolení.
Nechápavě jsem na ni zírala. „Cože?“ odpověděla jsem. „Oleno, to je přece fantastické! Vůbec se nemusíte omlouvat. Naopak, byla bych ráda, kdybyste v tom pokračovala. Je to úžasná dovednost.“
A tehdy mi řekla, že ji Erik právě poprosil, aby na Kačenku mluvila už jenom česky.
Olena se teď vrátila k nám domů a já pořád sedím tady v kanceláři a vaří se ve mně krev. Jsem nepříčetná vzteky a vím, že se musím uklidnit, než s ním půjdu mluvit.
Zaprvé, mám pocit, že poškodil náš vztah s Olenou, která pro nás a naši dceru nebyla ničím jiným než pokladem. Ponížil ji a zranil.
Zadruhé, proboha živého, nedokážu pochopit, proč by mělo být špatné, aby se naše malá dcera naučila další, navíc tak užitečný, jazyk. Nikdy předtím se Erik neprojevil jako rasista nebo xenofob. Kdyby ano, nikdy bych si ho nevzala, to je pro mě nepřekročitelné. Ale žádné jiné vysvětlení pro tohle jeho chování nevidím. Je to odporné.
A zatřetí, a to je možná to nejhorší, jsem naprosto rozzuřená, že udělal takhle zásadní rozhodnutí o výchově naší dcery sám, za mými zády. Takhle partnerství nefunguje.
Jak s ním o tom mám vůbec začít mluvit? A jak mám Olenu ujistit, že má naši plnou podporu a může na naši dceru mluvit jakým jazykem chce? Mám pocit, že jsem právě uviděla naprosto cizí, ošklivou stránku muže, o kterém jsem si myslela, že ho znám.
Zjistili jste někdy o svém partnerovi něco, co otřáslo vaším pohledem na něj v základech? Jak jste řešili zásadní neshody ve výchově dětí? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší zradou zjištění, že žijete s cizincem.
