Článek
Těšila jsem se. Uvařila jsem si čaj, zalezla si pod deku a s pocitem příjemné nostalgie jsem otevřela ten malý, zaprášený poklad. Čekala jsem, že se budu smát svým dětským láskám a naivním plánům. Místo toho jsem našla kroniku tiché bolesti malé holky, kterou jsem kdysi byla. A teď nemůžu spát.
Většina zápisků, psaných kostrbatým písmem mezi devátým a třináctým rokem, je o tom samém. O pocitu, že jsem sama. O rodičích, kteří byli doma, ale zároveň tisíce kilometrů daleko. O mučivé myšlence, že nejsem dost dobrá na to, aby mě někdo miloval.
Na desítkách stránek jsem našla detailní plány a strategie, jak si získat kamarády. Proč to nefungovalo? Co dělám špatně? Neustále jsem analyzovala sama sebe, snažila se být vtipnější, chytřejší, hezčí. Jen abych si vysloužila trochu pozornosti. Na jedné stránce byl dokonce seznam nadepsaný „Lidi, co mě mají rádi“. Byla na něm tři jména. Jedno z nich bylo jméno našeho psa.
Četla jsem o nekonečných odpoledních strávených u počítače, na ICQ, jen proto, že nebylo co jiného dělat. O zoufalém čekání, až budu dospělá a všechno bude jiné. O zlobě a žárlivosti na kamarádky, které musely na nedělní oběd k babičce, místo aby byly se mnou. Nechápala jsem, proč dávají přednost rodině přede mnou. Dnes už vím. Ony rodinu měly.
To nejhorší na tom všem je ten urputný optimismus, který z každé stránky křičí. Věřila jsem, že když se budu víc snažit, když budu „lepší holka“, všechno se spraví. Lidé mě budou mít rádi, rodiče si mě všimnou. Jen musím přijít na to, jak se „opravit“.
Láme mi to srdce. Ta malá holka se tak strašně snažila. Chtěla si svůj svět dát do pořádku, jen nevěděla, že chyba není v ní. Byla tak malá a tak statečná. A tak sama.
Myslela jsem, že jsem v pohodě. Mám relativně vyrovnaný život, práci, partnera. Ale ten deník mi ukázal, na jakých základech jsem to všechno postavila. Na základech pocitu, že si lásku musím zasloužit. Že o ni musím bojovat.
A tak tu teď ležím, je půl třetí ráno a zírám do stropu. Jsem jako zamrzlá v čase. Vrátila jsem se do svého dětského pokojíčku a nemůžu z něj odejít. Musela jsem to ze sebe dostat. Prosím, řekněte mi, že v tom nejsem sama.
Část mé duše tehdy v dětství umřela. A já vím, že už nikdy nebudu úplně celá. Ta malá Klára si to nezasloužila. Nikdo si to nezaslouží.
Skrývají se i ve vaší minulosti příběhy, které potřebují být slyšeny? Někdy je jejich sdílení prvním krokem k uzdravení. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
