Článek
Po letech strávených v přeplněné MHD a po nekonečném doprošování se kamarádů o odvoz jsem si konečně našetřila dost peněz, abych si mohla koupit svůj vlastní kousek svobody na čtyřech kolech. Měsíce jsem trávila na internetových portálech, porovnávala modely, četla recenze a snila o tom, jak vyrazím na svůj první samostatný výlet.
Nakonec jsem ho našla. Byl to roztomilý, deset let starý Peugeot 206 v nebesky modré barvě. Stál v malém, zapadlém autobazaru na okraji Prahy. Majitel, pan Benda, byl neuvěřitelně charismatický chlapík, který mi s úsměvem tvrdil, že auto je „v top stavu, po starším pánovi z Německa, co s ním jezdil jen v neděli do kostela“. Klasická prodejní pohádka, ale já jsem mu ji v tu chvíli chtěla věřit.
Můj otec, zkušený motorista, mi kladl na srdce, abych si s sebou vzala mechanika. „Nikdy nevěř prodejci ojetin, Martino. Jsou to herci,“ varoval mě. Ale já, plná pýchy a touhy dokázat, že už jsem dospělá a umím se rozhodovat sama, jsem jeho radu ignorovala. Testovací jízda kolem bloku proběhla hladce. Auto tiše předen, nic neklepalo, a já jsem se v něm cítila skvěle. S pocitem, že jsem udělala ten nejlepší obchod svého života, jsem panu Bendovi na ruku vyplatila své těžce vydělané úspory.
Když jsem poprvé usedla za volant svého vlastního auta, které jsem si pojmenovala „Bertík“, cítila jsem se jako královna světa. Celou cestu domů jsem si nahlas zpívala s rádiem a usmívala se na ostatní řidiče. Doma jsem ho několikrát obešla, obdivovala jeho lesklý lak a plánovala jsem svou první velkou jízdu. Ne jen tak na nákup. Chtěla jsem se s ním předvést. Rozhodla jsem se, že další den po práci zajedu navštívit rodiče, kteří bydlí na druhé straně města, a ukážu jim, jaký skvělý kup jsem udělala.
Druhý den odpoledne jsem vyrazila. Počasí bylo krásné, já měla skvělou náladu. Cesta ubíhala hladce. Bertík jel jako po másle. Proplétala jsem se pražskou dopravní špičkou a cítila jsem se sebejistě. Ta svoboda, to pohodlí! Byla jsem tak nadšená, že jsem si ani nevšimla, že zvuk motoru je postupně o něco hlasitější a hlubší, než byl včera.
Osudná chvíle nastala na jedné z nejrušnějších křižovatek v Praze, na I. P. Pavlova. Zastavila jsem na červenou, přímo v prvním pruhu. Kolem mě troubily tramvaje, proudily davy lidí. Cítila jsem se jako součást velkoměsta, jako skutečná řidička. Když na semaforu naskočila zelená, hrdě jsem šlápla na plyn, abych elegantně vyrazila vpřed.
Místo elegantního rozjezdu se ale ozval zvuk, který zněl jako start stíhačky nebo probuzení pekelného monstra. Zvuk, který otřásl nejen mým autem, ale i celou křižovatkou. Auto se s trhnutím a příšerným řevem pohnulo o dva metry dopředu. Zároveň jsem pod sebou ucítila prudkou ránu a slyšela jsem hlasitý, kovový zvuk, jako by někdo hodil pod mé auto hromadu železa. Motor zhasl.
Zmateně jsem se podívala do zpětného zrcátka, abych zjistila, co se děje. A tam, přímo za mým autem, uprostřed křižovatky, ležel celý můj výfuk. Vypadal jako dlouhý, zrezivělý, mrtvý had. Utrhl se a s rachotem dopadl na asfalt.
Zůstala jsem sedět, neschopná pohybu. Kolem mě se rozpoutalo peklo. Auta za mnou troubila jako o život. Tramvaje zvonily. Lidé na přechodech se zastavovali, ukazovali si na mě a někteří se smáli. Viděla jsem, jak si mě natáčejí na mobily. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Chtěla jsem se propadnout do země. Byla jsem hlavní atrakcí v té nejhorší show mého života.
Snažila jsem se znovu nastartovat, ale auto jen beznadějně škytalo. Zablokovala jsem celou křižovatku. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, ke mně přišel policista. Nebyl naštvaný. Vypadal jen neuvěřitelně unaveně, jako člověk, který už viděl všechno. „Slečno, víte, že vám tam leží výfuk?“ zeptal se s naprosto kamennou tváří. Jen jsem přikývla, neschopná slova.
Následovala ta nejpotupnější část. Musela jsem vystoupit a s pomocí policisty a jednoho ochotného kolemjdoucího jsme mého nového, nablýskaného Bertíka, teď už s ostudně obnaženým podvozkem, odtlačili na kraj silnice. Pak přišel ten telefonát. Ten telefonát, kterého jsem se děsila.
„Ahoj, tati,“ řekla jsem do telefonu. „Pamatuješ, jak jsi říkal, že si s sebou mám vzít na prohlídku auta mechanika?“ V telefonu bylo ticho. „No…,“ pokračovala jsem. „Asi jsi měl pravdu. Stojím na Pavláku a… upadl mi výfuk.“ Ticho na druhé straně bylo výmluvnější než jakákoliv slova.
Zbytek odpoledne jsem strávila čekáním na odtahovou službu. Seděla jsem na obrubníku, dívala se na svého chromého Bertíka a přemýšlela o panu Bendovi z autobazaru. Doufala jsem, že se mu ten večer bude o mně zdát. A taky o tom, že se mu jeho karma vrátí i s úroky.
Moje první jízda za svobodou skončila totálním fiaskem. Byla to drahá, trapná a neuvěřitelně hlasitá lekce. Ale když jsem tam tak seděla, uprostřed troubícího velkoměsta, a dívala se na ten svůj první, rozbitý sen na čtyřech kolech, musela jsem se začít smát. Byl to hysterický, zoufalý smích. Můj život dospělé, nezávislé majitelky auta právě začal. A začal opravdu ve velkém stylu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
