Článek
Moje děti, desetiletá Anička a osmiletý Tomáš, byly otrávené a unavené. A právě v tu chvíli, ve chvíli největšího zoufalství, se zrodil ten nápad. Nápad, který se zdál být geniální, ale který se brzy změnil v komickou katastrofu. „Koupíme si na zahradu bazén!“ prohlásil můj muž, Martin.
Ne jen tak ledajaký malý nafukovací kruh. Martin měl na mysli pořádný, velký, nadzemní bazén s nafukovacím prstencem. Ten typ, co vidíte v letácích z hobbymarketu a říkáte si, kdo má na to na zahradě místo. My jsme místo měli. A tak jsme se o víkendu vydali na nákup. Děti byly v euforii. Představa, že budou mít vlastní moře hned za domem, byla pro ně splněným snem. Koupili jsme ten největší model, co se nám vešel na zahradu, k tomu filtraci, schůdky a síťku na nečistoty. Cítil jsem se jako nejlepší otec na světě.
Samotná instalace byla ale mnohem náročnější, než jsem si představoval. Strávil jsem celé sobotní dopoledne jen tím, že jsem hledal dokonale rovnou plochu na našem lehce svahovitém trávníku. Pak přišlo na řadu nafukování toho obrovského horního prstence. Naše malá elektrická pumpička to vzdala po deseti minutách. Musel jsem nastoupit já s nožní pumpou. Po půl hodině šlapání jsem byl zpocený a zadýchaný a prstenec byl nafouknutý sotva z poloviny.
Zatímco já jsem bojoval s pumpou, naše dva labradoři, Bára a Fík, celou akci se zatajeným dechem pozorovali. Obcházeli to modré, gumové monstrum, očichávali ho a s napjatým výrazem sledovali každý můj pohyb. V jejich očích byla směsice zvědavosti a podezření.
Konečně, po téměř dvou hodinách, byl prstenec nafouknutý a my jsme mohli začít napouštět vodu. Připojil jsem zahradní hadici a pustil vodu. A pak jsme čekali. A čekali. A čekali. Ukázalo se, že napustit několik tisíc litrů vody tenkým proudem z hadice trvá věčnost. Děti co chvíli běhaly ven a s nedočkavostí měřily hladinu. „Tati, už je tam deset centimetrů!“ hlásily mi nadšeně.
Pozdě odpoledne byl bazén konečně plný. Vypadal nádherně. Voda se na slunci třpytila, modrá barva zářila. Byla to naše soukromá oáza uprostřed rozpálené zahrady. „Tak, děti, můžeme se koupat!“ zvolal jsem vítězoslavně. Děti nadšeně přiběhly v plavkách. Ale jakmile strčily nohu do vody, okamžitě ji s jekotem vytáhly. „Je ledová!“ křičely. Voda z hadice byla samozřejmě studená jako led a potřebovala čas, aby se na slunci ohřála.
„Dobře,“ řekl jsem. „Tak tomu dáme čas. Dneska už se sluníčko moc neohřeje, ale zítra to bude perfektní. Teď si dáme večeři.“ Zklamané děti se odšouraly domů a já jsem s pocitem dobře vykonané práce začal chystat gril.
Asi za půl hodiny, když jsem byl uprostřed obracení masa, jsem uslyšel ten zvuk. Zvuk nadšeného štěkání a hlasitého šplouchání. Nejdřív jsem si myslel, že si děti pustily nějaké video. Ale ten zvuk šel ze zahrady. S manželkou jsme se na sebe podívali a rozběhli jsme se k oknu.
To, co jsme uviděli, nám vyrazilo dech. V našem novém, čistém, dokonalém bazénu se koupali Bára a Fík. A prožívali tam tu největší radost svého psího života. Skákali do vody, potápěli se, honili se dokola, chytali vodu do tlamy a cákali na všechny strany. Náš vysněný bazén se proměnil v jejich soukromý psí akvapark.
Vyběhli jsme ven. „Báro! Fíku! Okamžitě ven!“ křičel jsem. Oni si ale mysleli, že je to nová, skvělá hra. Začali štěkat ještě radostněji a plavat rychleji. Děti se smály, až se za břicho popadaly. Nám s manželkou ale do smíchu moc nebylo. Ta průzračná voda byla najednou plná psích chlupů, trávy a bůhvíčeho ještě, co měli na tlapkách.
Trvalo nám dalších dvacet minut, než se nám je podařilo vylákat ven na pamlsek. Vylezli z bazénu, otřepali se, čímž nás kompletně osprchovali, a pak se, šťastní a spokojení, šli vyválet do záhonu s hlínou.
Ten den se už nikdo z nás nekoupal. Děti prohlásily, že do „špinavé vody po psech“ nevlezou. Já jsem byl příliš unavený a znechucený. Večer jsem seděl na terase, díval se na ten náš bazén, ve kterém plavaly chomáče psích chlupů, a přemýšlel jsem o ironii osudu. Strávil jsem celý den otrockou prací, abych připravil ráj pro své děti. A jediný, kdo si ten ráj ten den užil, byli naši dva psi.
Došlo mi, že když máte psa, vlastně vám nic nepatří. Jste jen správcem jejich majetku. A my jsme nekoupili bazén pro rodinu. Koupili jsme luxusní psí lázně, ve kterých se my, lidé, můžeme občas vykoupat. Pokud nám to naši čtyřnozí majitelé dovolí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
