Článek
Můj mladší bratr Lukáš měl loni posedlost: chtěl mít neuvěřitelně nabušená lýtka. A protože já se věnuju baletu, kde jsou silná lýtka základ, přišel pro radu za mnou.
„Jak to mám udělat?“ zeptal se. Řekla jsem mu, ať dělá výpony na lýtka, protože to dělám já, abych měla sílu v kotnících na baletní špičky.
„A jak se to dělá?“ ptal se dál.
Odpověděla jsem mu: „Prostě si opakovaně stoupáš na špičky.“
To je vše. Předpokládala jsem, že pochopil, co myslím, a nechtěl, abych mu to předvedla, tak jsem to dál neřešila.
Celý rok to dělal. Sám, zavřený ve svém pokojíčku. A já neměla tušení, co přesně tam provádí.
Až do včerejška.
Ukázalo se, že si myslel, že „stoupat si na špičky“ znamená stoupat si na ÚPLNÉ KONEČKY prstů. Jako baletka, ale bez baletních bot. Naboso.
Dělal jich stovku denně.
Včera mi hrdě předvedl, co se naučil. Že teď dokáže stát na samotných špičkách prstů a běhat a skákat po pokoji jako nějaký děsivý lesní skřet.
Naboso. Bez jakékoli opory.
Jeho kostra je teď nakonfigurovaná jako u zkurveného závodního koně, ale stokrát děsivější a znepokojivější, protože lidské nohy na tohle prostě nejsou stavěné.
Dělá to pořád. Jeho prsty jsou napumpované jako svaly kulturisty.
Je to naprosto děsivé. On je děsivý.
Co jsem to udělala?
Mám pocit, že jsem stvořila něco příšerného a nemůžu to vzít zpátky.
Dali jste někdy někomu radu, která vedla k naprosto bizarním a nečekaným následkům? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná se společně budeme bát toho, co jsme způsobili.
